Pandemie? Ekonomická šance

Ekonomický náraz po koronaviru urychlí mnohé jevy, které by nastaly i bez pandemie. Bude nutná silnější role státu v ekonomice, ještě více se ukáže nesmyslný daňový mix, který dnes plní státní rozpočet. Jde o to, tu šanci využít.

Pandemie koronaviru vyvolala nezvyklý ekonomický šok. Mezinárodní měnový fond hovoří dokonce o tom, že dopady mohou být srovnatelné s takzvanou velkou depresí z 30. let minulého století. Není proto divu, že ve světě jako houby po dešti vyrůstají ekonomické týmy, jejichž úkolem je najít vhodný mix opatření, který negativní dopady omezí a ekonomiku resuscituje.

Výhodou oproti velké depresi je, že máme široký (a vyzkoušený) rejstřík makroekonomických nástrojů, a to včetně netradičních nástrojů monetární politiky, jako je kvantitativní uvolňování, které se ovšem už stávají „novým normálem“. Nevýhoda spočívá v tom, že nemáme zkušenosti se šokem této povahy, vlastně trojitým – poptávkovým, nabídkovým i finančním. Je to bezprecedentní situace, a jak se ukazuje u řady zemí, často se jde dle metody pokus omyl.

Je zřejmé, že z ekonomického i politického hlediska mezi hlavní úkoly patří uchování sociálního smíru a stability ve společnosti. V tomto ohledu doufám, že následky velké deprese patří k lekcím, které lidstvo nezapomnělo. Možná to bude znít paradoxně, ale krize přináší i šance. Koronavirus

slouží jako urychlovač jevů, které probíhají i bez něj. Je to bezesporu deglobalizace a s ní spjaté posílení strategického uvažování v ekonomických záležitostech, včetně tématu soběstačnosti, ale také rostoucí nespokojenost řady zemí s pozicí v mezinárodní dělbě práce. Tyto procesy nutně vyžadují silnější roli státu – a opět: u koronaviru je dobře vidět rozdíl mezi státem, který má kapacitu a schopnost rozhodnout, a tím, který ji nemá.

Zastavit ekonomické supy

Co to znamená konkrétně pro nás? Okno příležitosti změnit českou ekonomiku, která se za posledních třicet let ukotvila v závislé pozici. V takové situaci rozhodují zahraniční subjekty, zatímco ty domácí poskytují servis. Nejde přitom jen o subdodavatelské firmy, „servis“často zajišťuje sama vláda, která upravuje těmto firmám pravidla i zákony na míru. Věřím, že si všechny poradní týmy jsou vědomy toho, že závislá ekonomika nepřináší důstojnou budoucnost, a budou chtít toto postavení změnit.

Osobně patřím k dlouholetým propagátorům lokálních ekonomických struktur. Krize ukázala, kolik schopných firem v českém vlastnictví máme a že spolupráce s univerzitami nabízí pro českou ekonomiku velký potenciál. Musíme být schopni pomoci rozvíjejícím se českým firmám v moderních technologiích, jako je 3D tisk, ale především nesmíme dopustit jejich zahraniční „výprodej“. Nevidím důvod, proč by měla být kontrola státu ve strategických firmách tabu, a stejně tak se nabízí vhodné načasování pro rozvoj zaměstnanecké participace, která by se postavila do cesty supům, kteří by rádi skoupili firmy „za babku“.

Těžká ekonomická situace si vyžádá řadu podpůrných programů, ať již pro nezaměstnané, pro živnostníky, či pro firmy. Výdaje budou, jako u všech zemí postižených pandemií, značné. Někteří politici i ekonomové dávají najevo obavy z budoucího nárůstu zadlužení. I když tyto obavy, které jsou často motivovány snahou zavést brzy další restrikce a osekat stát, nesdílím, je naprosto jasné, že finanční stimuly musejí být sociálně přínosné a ekonomicky efektivní.

Nově namixovat daně

Nelze již nadále přehlížet téma nespravedlivého zdanění v Česku. Pokud bude stát vydávat stovky miliard, nemůžeme se dále tvářit, že je spravedlivé a únosné, aby příjmy státu spočívaly na inkasu z DPH, tedy z degresivní daně, která nejvíce zatěžuje ty nejchudší. Stejně tak není možno, vzhledem ke všemu volání po podpoře firem v různých podobách, ignorovat, že inkaso daně z příjmu fyzických osob (a to jsou drtivě zaměstnanci) převyšuje inkaso z daně z příjmu právnických osob (v časech konjunktury!). Jednou z příležitostí nápravy v podobě pokoronavirové je tedy napravit nespravedlivý daňový mix. Není možné jen natahovat ke státu ruce v době krize, ale pak se odmítat podílet na nákladech.

Nelze ovšem ignorovat, že některé skupiny mají pocit, že stát se změnil na „oslíčku, otřes se“, a vykládají si jeho slova o podpoře jako možnost posílit dobývání renty. Nejde „jen“o možnost využít, či spíš zneužít různé podpůrné a garanční programy. Řada lobbistických skupin cítí příležitost prosadit trvalé změny – třeba v daňovém mixu – a za záminkou „pomoci ekonomice“si pro sebe vymoci další privilegia, která by dále prohloubila vysokou nespravedlnost daňového systému.

Přestože je jasné, že podpůrná opatření nemohou být malá, protože jinak by neměla žádný dopad, považuji za důležité sledovat, jaké skupiny (zaměstnanci, obzvláště ti s nízkými příjmy, lidé pracující na dohody, OSVČ atd.) a firmy jsou programy pokryty. Některým skupinám se hodí chaos a změť opatření, která se vzájemně překrývají a ve kterých může být těžké se zorientovat. Domnívám se, že pro tuto chvíli je vhodnější (transparentnější, lépe ohlídatelné) koncentrovat se na výdajovou stranu rozpočtu a příjmovou nechat víceméně na pokoji. Opatření by navíc měla mít dočasný charakter, právě proto, aby se omezilo zneužívání státních – tedy našich – finančních prostředků.

Nečeká nás lehká doba, ale šanci na lepší ekonomiku i společnost máme. Dokážeme ji využít?

Nevidím důvod, proč by měla být kontrola státu ve strategických firmách tabu.