Evropské ztráty a nálezy
Hrozí Evropské unii kolaps? Dějiny Evropy, vždy procházející krizemi různého druhu a povahy, mohou být zdrojem její nové síly. Ale i jejího konce. Nachází se EU v okamžiku pravdy?
Po pandemii přijdou neodvratně nové rány: masová nezaměstnanost, propad ekonomiky, zvýšené sociální napětí. Jak budeme vlastně žít v čase postkoronavirovém? Ví to někdo? Snaha evropských vlád po zničující vlně nákazy nastartovat znovu ekonomiku naráží nyní na ostré spory, které dělí Evropu do všech světových stran hlouběji než v posledních letech. Dokáže se Evropa poučit ze své zatím poslední morové rány? Nic není méně jisté.
Pevnost Evropa leží v rozvalinách. Nebo šlo vždy jen o vzdušné zámky? Pandemie odkryla na dřeň krizi samotné evropské legitimity. Evropa, jež nedokázala zcela zpracovat své krize (finanční, uprchlickou a nyní krizi sanitární), se nám rozpadá před očima. Britové již odešli... V čem je jádro pudla? Soudím, že v procesu, jímž tento organismus funguje. Pomalu, neobratně a často nesrozumitelně. Proč se musí Ursula von der Leyenová, předsedkyně Evropské komise, omlouvat Itálii za necitlivost?
Ve zkratce je to spor o evropskou suverenitu. „Kde je telefonní číslo na EU?“ptal se kdysi americký ministr zahraničí Henry
Kissinger. Ne, není jen jedno číslo. Nejlépe je to vidět při schvalování rozpočtu. Když přijde řeč na peníze, končí tirády o hodnotách, nikdo nezná bratra. V eurozóně, sdružující devatenáct členských států, to někdy vypadá jako válka Severu proti Jihu. A právě tato válečná zóna měla být avantgardou tvrdého jádra, o něž se opíralo několik nových vizí Evropy.
Epidemie rozvrátila hospodářství mnoha zemí, zvláště Itálie, Španělska, Belgie, ale i Francie. Benelux, Francie a Itálie patřily přitom k zakladatelským zemím Evropského společenství. Zvítězí strach, nebo odvaha k novému obratu? Ten nelze učinit bez vědomí souvislosti. Zastrašit populaci je přece tak snadné... Vlk se neptá ovce, jaký má názor. Testy na nákazu procházejí pacienti, ale v symbolické rovině i demokratická kultura a chování jednotlivých zemí. Budeme povinně všichni nosit roušky i do sauny a chodit až do Vánoc v rozestupech do kavárny? Nutkání porušovat zavedené demokratické mechanismy jsou vedeny mnohdy pod rouškou uchování bezpečí a zdraví občanů – trasováním či pokutami. Vydávat dekrety bez parlamentu je rychlejší.
Evropa jako civilizační uskupení, jehož počátky sahají do konce druhé světové války, stojí před zásadním rozhodnutím, jak dál. Rozšiřování Evropy dodalo Unii před patnácti lety gloriolu sjednocení, ale nezacelilo nikdy rozdělení na Východ a Západ. Dynamika evropského uskupení odpovídá vývoji jeho struktur – od hospodářského, víceméně technokratického sdružení po slabé pokusy o překonání jejího demokratického deficitu – za Jacquesa Delorse. Veterán Delors, bývalý předseda Evropské komise, to také byl, kdo na konto dnešní situace lakonicky pronesl: „Vida, mikrob se vrátil!“Myslel tím jen nacionalismus?
Navzdory ukončení protekčního vazalství, jež Evropu čtyřicet let poutalo k USA, jsou její rozhodovací procesy dosud vedeny opatrností, která upřednostňuje zkušenosti před novými myšlenkami. Zbigniew Brzezinski, americký poradce pro národní bezpečnost, Evropě s nadsázkou říkal „americký protektorát“. Dnes by se možná vyplatilo zopakovat si pár lekcí ruštiny – než se vydáme na čínskou Hedvábnou stezku. Nestojíme nyní před ničím menším než před mementem zachování demokracie. Takže, babo raď, jak dál v EU?
Už tento čtvrtek se můžeme přesvědčit, zda Unie najde sílu, aby na svém summitu na nejvyšší úrovni vydala zprávu o schopnosti alespoň přežít. Může to být začátek konce...
Bude to těžká bitva mezi kobylkami a mravenci. Kobylky (Itálie, Španělsko) jsou pro některé mravence (Nizozemsko, ale i Německo) až příliš hlučné svým vrzáním. To tichá mravenčí práce přináší větší uspokojení – a mravní ponaučení. Zvláště tehdy, když si sami mravenci masochisticky sníží poptávku, kterou kompenzují nabídkou pro kobylky.
Ne, nejde jen o kupecké počty, byť jsou v řádu stovek miliard eur. Sčítat se budou brzy ztráty a nálezy. Půjde však především o to, zda Itálie a Španělsko dostanou to, co se nazývá ošklivým slovem koronabondy. V jazyce smrtelníků jde o vydání společných evropských dluhopisů, jejichž nákup bude mít vyšší váhu spojenou s nižším rizikem (a cenou) pro samotné státy. Mohou kontinent zachránit tyto koronabondy?
Italský premiér Giuseppe Conte nyní čelí velkému tlaku populistů: nehraje se nyní o nic jiného než o to, jak uchovat sjednocenou Itálii. Dávný sen Umberta Bossiho po Padánii (odtržení severní Itálie) by jistě Matteo Salvini, nedávno odstavený od moci, rád vyplnil: Lombardie, odkud pochází, je tím terénem, kde se to sémě zasévá úspěšně již drahná léta.
Francouzský prezident Emmanuel Macron to minulý pátek v rozhovoru pro britský Financial Times označil za „okamžik pravdy“. Za zády měl při tom distančním rozhovoru (bez roušky) dluhový anglo-francouzský úpis z roku 1915. Jeho stůl i židle byly ve Zlatém salonku Elysejského paláce pečlivě nablýskány a dezinfikovány. Stane se Macron kormidelníkem faty morgány, Evropy bez jasného směru? Ne, nic není nyní jasné: ani směr, ani vize.
Rozšiřování Evropy dodalo Unii gloriolu sjednocení, ale nezacelilo rozdělení na Východ a Západ.