Díky, jsi náš hrdina. A teď, chlapče, vojna!
Son Hung-min, nejdražší fotbalista Asie, musel narukovat.
Čekají ho nezvyklé tři týdny. Fyzicky intenzivní. Možná až drsné. Neuvidí míč, zato bude čelit slznému plynu, naučí se salutovat, skládat zbraně, střílet na falešné terče a před sebou má třicetikilometrový pochod s plnou polní.
Útočník Son Hung-min, jeden z nejspolehlivějších fotbalistů anglické ligy, hvězda Tottenhamu a korejská celebrita, v pondělí narukoval.
„Jsem připravený,“vzkázal, než odevzdal mobilní telefon a nafasoval maskáče.
Na jednu stranu je to samozřejmě pakárna, ovšem Son to zároveň musí považovat za privilegium, protože korejské zákony nakazují každému zdravému muži, než dovrší 28 let, že musí absolvovat 21měsíční vojenskou službu. Systém nikomu nestraní. Muzikant s přezdívkou PSY, který svět naučil tancovat Gangnam Style, narukoval dokonce dvakrát. Podruhé za trest. Během prvního období totiž nepřerušil hudební aktivity, což se nesmí.
Fotbalista Son si vysloužil výjimku: třítýdenní dril mezi mariňáky na malebném ostrově Čedžu. Proč?
Protože je ve své zemi nedotknutelnou hvězdou?
Protože pro Jižní Koreu vybojoval před dvěma lety zlato na Asijských hrách?
Protože vláda za mimořádné sportovní úspěchy uděluje zvláštní (čtěte kratší) vojenské zacházení?
Protože koronavirus zastavil fotbalovou sezonu?
Správná odpověď zní: Protože všechno dohromady!
Shodou (ne)šťastných náhod nadešla nejpříhodnější chvíle, jak může Son Hung-min splnit povinnost, která by ho stejně neminula.
Když v nablýskaném bílém autě přijížděl na základnu námořní pěchoty, musel se vyhnout špalíru televizních kameramanů. Fanoušci se předbíhali, aby ho zahlédli aspoň zpoza okna. Son je pro Jižní Koreu něco jako boží syn.
Tottenham z něj před pěti lety udělal nejdražšího asijského hráče všech dob, koupil ho za třicet milionů eur z Leverkusenu. Loni si zahrál finále Ligy mistrů. Jako první Asiat dosáhl na padesát gólů v Premier League. V posledním utkání se v půlce února proti Aston Ville trefil dvakrát, ovšem zápas dohrával se zlomenou rukou. Musel na operaci a rehabilitovat. Nikdo tehdy nedokázal odhadnout, co bude dál. Dnes si můžeme říct, že nebýt zranění, zřejmě už má výcvik za sebou.
Mimochodem, v Česku existovala povinná vojna do roku 2004, i mnozí slavní fotbaloví nebo hokejoví reprezentanti museli salutovat na buzerplace. Sedmadvacetiletého Son Hung-mina rozhodně nečeká žádná šikana, protože ho celá Korea miluje. Zůstává otázkou, jak třítýdenní výcvik u mariňáků zamává s jeho kondicí. Už takhle musel po příletu z Anglie projít dvoutýdenní domácí karanténou.
Jak dlouho mu potrvá, než opět začne zářit? Těžko si představit, že by hned po vojně – podobně jako v prosinci proti Burnley – vzal míč na vlastní šestnáctce, v plném sprintu se vyhnul armádě protivníků a na konci chladnokrevně zavěsil.
Kdo však zná poctivku Sona, musí tušit, že i vojnu přijal jako výzvu.