Anarchista, komunista, nacista, špion
Ke kladným hrdinům měl Emanuel Vajtauer daleko. Jeho příběh však fascinuje i po 75 letech.
Aktivismem a kolaborací ve svých textech Emanuel Vajtauer odpuzoval valnou většinu čtenářů novin a posluchačů rozhlasu okupovaných Čech a Moravy.
Všehoschopný žurnalista opakovaně měnil své životní postoje jako málokdo. Naposledy tak učinil na jaře 1945. Tím je jeho příběh pozoruhodný.
Jeho zmizení na konci dubna před 75 lety zůstává velkým a nerozřešeným válečným tajemstvím. „Stáhli“Vajtauera z jihu Čech Angličané, pro jejichž rozvědku na vrcholu svého života pracoval? Anebo skončil v anonymním hrobě?
Vajtauer byl v životě ledasčím. Bystrý doktorand pražské filozofické fakulty a student medicíny po zrodu první republiky koketoval
PRAHA
s anarchismem. Ve 20. letech se stal komunistou. Navštívil i Mekku bolševiků Moskvu. Coby rudého buřiče jej úřady vyhostily roku 1927 z Chicaga. V Praze psal do Rudého práva o dělnické tématice.
„Už tehdy měl pověst vykladače snů,“charakterizoval Vajtauera po válce svědek Heřman Tausik.
Ve třicátých letech po vyobcování z komunistické partaje a Rudého práva přišla další Vajtauerova proměna. Uchytil se v deníku České slovo pod křídly ctihodného Melantrichu a profiloval se jako vzorný žurnalista demokratické republiky. Po okupaci následoval další přemet, tentokrát ke kolaboraci s Němci. „My jsme národ, který přišel neví se odkud a který je zřejmě méněcenný,“napsal roku 1939 Vajtauer.
Jeho kariéra šla po roce 1940 strmě vzhůru. Zařadil se do sestavy předních kolaborujících novinářů. Navštěvoval německý Press klub s dalšími aktivistickými žurnalisty. Přibývalo funkcí, úměrně s tím rostl Vajtauerovi i plat. V září 1941 patřil k těm, kdo podezíral Aloise Eliáše z otrávení kolaborujících žurnalistů Karla Lažnovského a dalších chlebíčky. „Dnes si již nemohu vzpomenouti, zda Emanuel Vajtauer takové potvrzení naznačil, či dokonce plně potvrdil,“vypověděl v létě 1945 komisař Paul Feddersen, šéf oddělení vražd německé kriminálky v Praze, jeden z vyšetřovatelů „chlebíčkové aféry“.
S koncem války začal Vajtauer opět uplatňovat své mimikry. Přemýšlel o útěku. „Bude odsud lépe zmizet,“řekl v roce 1944 známému. Byla tu ale i jiná varianta – nabídnout své schopnosti a informace tomu, kdo zaplatí. Pomoc hledal u šéfa Orbisu Franze Rudla, šedé eminence okupované Prahy.
„Rudlovy znalosti a ambice převyšovaly jeho skromné služební zařazení,“charakterizoval Rudla po válce Walter Jacobi, exšéf nacistické Bezpečnostní služby v Čechách.
Rudl měl řadu cenných konexí i k britským tajným službám. Pokud však Vajtauera Angličané zařadili mezi agenty a pomohli mu na konci války zmizet, tak důkazy maximálně leží někde v archivu.
Muž, který se vypařil
Je konec dubna 1945. I zarytí nacisté tušili, že s Velkoněmeckou říší je konec. V Praze ve vydavatelství Orbis
se tehdy naposledy krátce objevil dvaapadesátiletý redaktor Emil Vajtauer. Krátce nato Praha povstala proti nacistům. Po osvobození se začaly plnit cely pankrácké věznice lidmi podezřelými z kolaborace.
Zatčení neunikli novináři Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen a Karel Werner. Žalobce chtěl s nimi stíhat i Vajtauera, bývalého šéfa Večerního Českého slova a redaktora Přítomnosti. „V době zvýšeného ohrožení republiky všichni podporovali nacistické a fašistické hnutí tiskem, rozhlasem. Na veřejných shromážděních schvalovali a obhajovali nepřátelskou vládu na území republiky a jednotlivé nezákonné činy okupačních orgánů v úmyslu, aby rozvrátili mravní, národní nebo státní vědomí československého lidu,“žaloval žurnalisty prokurátor František Tržický.
Hradecká záhada
Vajtauera hledali nejprve policisté z revírů na Smíchově a na Pankráci. Na první z adres byl Vajtauer úředně hlášen, ale na jaře 1945 zde o něm nikdo nevěděl. V ulici 5. května na Pankráci bydlela jeho manželka Alžběta. „Dne 30. dubna 1945 manžel o páté hodině ranní odjel vlakem do Jindřichova Hradce za otcem. Od té doby nemám o něm žádných zpráv,“tvrdila manželka.
Vajtauera policisté zařadili na seznam válečných zločinců a do pátracího Věstníku kriminální služby.
„Hledaný jest asi 180 centimetrů vysoký, orlího nosu, kaštanových vlasů, lebka částečně holá. Nosí ortopedickou obuv, silně napadá na levou nohu, která jest kratší. Ovládá několik světových jazyků,“shrnuje popis hledaného.
Pátraní se opakovaně vracelo do Jindřichova Hradce, kde žil jeho otec Filip. Odbor Zh pražského ministerstva vnitra 24. dubna 1946 urgoval další pátrání na stanici Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Jindřichově Hradci.
Filip Vajtauer policistům tvrdil, že syna viděl naposledy na podzim 1944.
Tři svědci z města na Nežárce však tvrdili opak. Emanuela Vajtauera viděli po 5. květnu 1945. „Pomyslela jsem si, že si sem ta potvora troufá jít, hned bych jej praštila kamenem,“sdělila poručíku Františku Benešovi jedna ze svědkyň.
Byla poslední, kdo Emanuela Vajtauera zahlédl. V dubnu 1947 novináře Národní soud v nepřítomnosti poslal na šibenici.