Jak vyhladovět Minotaura?
Kde se vzal ten všeobecně sdílený nesmysl, že se z krize neproškrtáme, ale je třeba se z ní prodlužit? Schodek ve výši 300 miliard vůbec nebyl nutný, stačilo se vrátit k parametrům rozpočtu bohatého roku 2018.
Oekonomických zákonitostech se na rozdíl od zákonů nehlasuje. Nevznikají na základě konsenzu. Neurčují je ani marketéři, ani spindoktoři, ani lobbisté, ba ani průzkumy veřejného mínění. Ekonomické zákonitosti tu prostě jsou – stejně jako slunce, voda nebo vzduch. Jako fakt, že žádný oběd není zadarmo. Slyšíme sice konsenzus, že zdroje jsou, že rezervy máme a že dluh není problém, ale neznamená to, že ekonomické zákonitosti přestaly platit. A je jen otázka času, kdy nás vyvedou z omylu, že ke svobodě a prosperitě se lze prodlužit.
Jediná číselná kotva, kterou má nyní české hospodářství k dispozici, je plánovaný schodek státního rozpočtu. Původně měl být 40 miliard korun, 20. března oznámila ministryně financí, že očekává schodek větší než 100 miliard, o tři dny později už Sněmovna schválila deficit 200 miliard, dnes už je schváleno 300 miliard. Odhady analytiků jsou dvojnásobné.
Obří schodek státního rozpočtu umožní zazáplatovat hluboké díry české ekonomiky a společnosti. Řada z nich ovšem nesouvisí s koronavirovou krizí. Naopak, virus a s ním mohutně šířený strach poslouží jako kouřová clona, jež zakryje dofinancování neefektivních podniků, rozpočtové chyby z minulých let, neschopnou byrokracii a všehoschopný stát. Doposud největší deficit rozpočtu přinesla velká recese v roce 2009. Tehdejších 192 miliard je však zlomek toho, co nás zřejmě čeká v době pokoronavirové.
Sjeté brzdové destičky
V roce 2011 měl současný premiér jasno: „Deficit je ztráta. Kdyby mi někdo sestavil byznysplán se ztrátou, tak ho vyhodím.“Pokud je premiér konzistentní, měla by se šéfka státní kasy bát o místo. Tvrdí totiž, že „to máme pod kontrolou“, protože zatímco Itálie má dluh 130 procent HDP, my budeme mít 32 procent. Jednání ministerstva financí je nezodpovědné, ale z politického hlediska alespoň pochopitelné.
K tragickému směřování naší země přispívají odborníci, kteří by při své znalosti ekonomických zákonitostí měli být protiváhou nárokového populismu. Experti z Národní ekonomické rady vlády však mají brzdové destičky nebezpečně sjeté. O to více šlapou na plyn. Lukáš Kovanda by letos cílil veřejný dluh na 45 procent HDP. Podle Miroslava Zámečníka dluh nepředstavuje problém, protože máme jedno z nejmenších zadlužení v Evropě.
Kdo by čekal, že se vůči vládnímu NERV vymezí alespoň ekonomové Ústředního krizového štábu ministra vnitra Jana Hamáčka, bude zklamán. Podle Ilony Švihlíkové dluh není téma a podle Filipa Matějky je veřejný dluh „naštěstí poměrně malý, takže si můžeme dovolit velký deficit“. V dluhu problém nevidí ani člen obou expertních týmů profesor Jan Švejnar.
Guvernér ČNB přitakává, protože přece „máme obrovský fiskální prostor“. Překvapivě se shodnou také odboráři se zaměstnavateli. Souhlas se zadlužováním u odborů nikoho nepřekvapí. Ale slyšet od šéfa hospodářské komory, který má zastupovat podnikatele, že „i kdybychom zhoršili podíl dluhu na HDP z 30 na 40 nebo 45 procent, tak spousta zemí v Evropě nám to bude závidět“, protože „různá pravidla teď přestanou platit“, svědčí o absenci veškerých brzdových destiček, byť i zcela sjetých. Až tedy premiér začne vyhazovat ty, kdo sestavují deficitní byznysplán naší země, bude řada ekonomů studovat nezaměstnanost velmi zblízka.
Je pravda, že máme poměr dluhu k HDP nižší než jiné státy. Není však pravda, že si můžeme růst státního dluhu dovolit. Není pravda, že máme rezervy. Rodina, která si vezme hypotéku na 40 procent ceny nemovitosti, nemá rezervu jen proto, že si jiné rodiny žádají o hypotéku na 80 nebo 100 procent. Kdo nezvládne hypotéku splácet, musí dům prodat. Zemi prodat nelze. Majiteli lze sáhnout na osobní majetek, ale vlastníky naší země jsme jen my sami. Chybná rozhodnutí námi zvolených manažerů proto budeme platit také my sami. Exekutor nám nezabaví Karlštejn nebo Vltavu. Náš dluh budeme splácet úpadkem školství a zdravotnictví či zhroucením důchodového systému. Minulé chyby a selhání konkrétních lidí dluh neřeší, jen přenáší do budoucnosti. A to na všechny. Jde přitom o dědictví, kterého se naše děti nebudou moci zříct.
Znovu a znovu slyšíme, že se z krize neproškrtáme. Škrty však nejsou nástroj represe, škrty jsou cesta ke svobodě. Naopak, dluhy jsou cesta do otroctví. Řekové obětovali Minotaurovi své mladé dívky a chlapce. Náš Minotaurus v podobě všehoschopného bezskrupulózního státu, populistické nárokovosti a arogantní byrokracie projídá prostřednictvím zadlužování budoucnost našich dětí. Bestie, kterou krmíme dluhem, nás nakonec sežere. Bestie, kterou pomocí škrtů vyhladovíme, pojde sama. Vyhladovění Minotaura vrátí svobodu, sebevědomí a prosperitu zemi.
Plán na vyhladovění Minotaura přitom není složitý. V roce 2018 byla naše ekonomika v obstojné kondici. Jednalo se o jeden z mnoha roků, ve kterém jsme se podle našich představitelů měli nejlépe v historii. Novela zákona o státním rozpočtu pro rok 2020 proto nepotřebovala navyšovat schodek o 300 miliard. Bohatě by bylo bývalo stačilo vrátit jednotlivým kapitolám jejich dva roky staré rozpočty a rozvzpomenout se, jak se tehdy hospodařilo. Právě zde, nikoli v hlubším zadlužení, byla rezerva o objemu zhruba 250 miliard korun. Šlo to i bez dluhu.
Dluh budeme splácet úpadkem zdravotnictví a školství či zhroucením důchodového systému.