Z pandemie do normálie
Pandemie koronaviru nám na malý moment ukázala nutnou změnu: že život by neměl být jen hromaděním předmětů, ale jejich místo by měly aspoň částečně zaujmout jiné hodnoty. K takové změně však nedojde.
Pořád slyším někoho s prorockým výrazem říkat, že svět po koroně bude úplně jiný. A to se mi nechce věřit. Ano, nejspíš přibude videokonferencí, home office a roušek. Ale jakmile bude očkování, tak skončí pandemie a začne normálie. Zážitek společně sdíleného strachu bude odložen mezi zaprášené „vzpomínáš si, jak tenkrát...?“
I já chci co nejdříve navázat tam, kde jsem přestal. Ale jedno vím. Změna, ke které po koroně nedojde, je nevyhnutelná. Epidemie není jejím důvodem, ale byla by vhodnou příležitostí, protože je vždy lepší měnit sami než změně bezmocně přihlížet. A to by předpokládalo pochopit, co se musí změnit a proč. Odpověď na tyhle otázky začíná příběhem o hospodářském růstu.
Příběh o růstu
Málokdo ví, že pojem ekonomický růst se do roku 1950 v odborné literatuře prakticky nevyskytoval. Do té doby společnosti řešily nedostatek a hospodářství nevyrábělo pro růst, ale pro potřeby obyvatel. Na pozadí trosek druhé světové války však byl růst žádoucí a měřitelný. Ale již v 70. letech věštil Ronald Inglehart v knize The Silent Revolution, že blahobytná společnost poskytuje lidem tolik jistoty, že začínají vyhledávat nemateriální hodnoty, jako je svoboda, štěstí, kultura a vzdělání.
Ve stínu každodennosti se odehrával historický zlom. Místo nedostatku se postupně začal vnucovat nadbytek a v roce 1983 prohlásil prorok globalizace Theodore Lewitt, že západní společnosti začínají mít problém nadbytku, který zpomaluje ekonomický růst. Jeho rada podnikatelům zněla: Vyrábějte co nejlevněji velké série stejného zboží a nabízejte je po celém světě. A skutečně. Globalizace opravdu hospodářský růst oživila – a to se líbilo všem. Souhlasili podnikatelé, protože sen o lepším životě zaručoval zisky. Souhlasily vlády, protože kdo má naději na lepší život, nemyslí na revoluci. A dlouho souhlasila i většina obyvatel.
Ale v posledních dvou dekádách ekonomický růst ustrnul. V cestě mu stojí Lewittova víceméně nasycená společnost a nedostatek zásadních inovací, které zvyšují produktivitu výroby. Podnikatelé a politici se přesto snaží vydupat ze země ekonomický růst. Jedni potřebují zákazníky a druzí nepotřebují sociální neklid, ale obě skupiny mají k dispozici jen dvojsečná opatření: - Snaha zrychlit a zlevnit výrobu přesouvá práci pro průměrné lidi do rozvojových zemí, nebo ji deleguje na roboty.
- A proto zrovna ti, kteří by možná chtěli kupovat to, čeho je vyráběno příliš, nemají peníze, protože na ně nezbývá slušně placená práce.
- Vynutit konzum mají nulové úroky na vkladních knížkách. Ale místo toho vyvolávají strach z chudoby ve stáří a bezmocný vztek chudnoucích.
- Ekonomický růst lze dosáhnout jen tak, že z něj bohatne jenom velmi malá část společnosti.
Podnikatelé a politici se tváří, jako by bylo třeba zvýšit nabídku, ale problém je slábnoucí poptávka. Hrozivě výkonná výroba si v rozporu s klasickými poučkami nenašla svou poptávku.
Politici se však neodvážili lidem říci, že sen o věčně bohatnoucí společnosti je u konce. Místo toho vlády záplatují „konzumní mezeru“pomocí rostoucích sociálních výdajů, kvůli kterým se musí zadlužovat. Na vybledlém pozadí sociálního státu se křiklavě odrážejí demonstrace a sílící populistické strany. Čiší z toho zloba těch, kteří se ptají, jakým právem se bůžek blahobytu odvrátil zrovna od nich.
A tady je namístě zmínit další nutnou změnu. Jde o odpověď na otázku, proč pracujeme. V roce 1976 napsal Erich Fromm knihu Mít, nebo být, ve které se nesměle ptá,
Svatba
jestli je seznam věcí, které jsme za život nashromáždili, dobrý důvod, proč a jak jsme žili. V sedmdesátých letech lidé Fromma četli z pohodlné pozice rostoucího blahobytu a vážně ho bralo jen pár zkouřených disidentů konzumní společnosti. Od té doby je postmaterialismus spojován s ováleným, lehce páchnoucím vegetariánem neurčitého pohlaví, který se osype, když slyší slovo jádro.
V dnešní době již otázka „mít, nebo být“není nevinný návrh k filozofování, ale má hamletovský kalibr. Sen o nekonečném hospodářském růstu, který zaručí život jako rozmarné sbírání věcí, se dnes mnoha lidem scvrkává na plahočení po tom, mít vůbec dost k přežití. „Žlutou vestu“nosí ve vyspělých zemích mnohem více lidí, než je na první pohled vidět.
Západní společnost je dnes obklíčena ze tří stran. Nízký hospodářský růst znemožňuje bohatnutí většiny jejích členů, politici nedokážou vznikající bohatství rovnoměrněji rozdělovat, ale obyčejní lidé nechtějí změnit své představy o spokojeném životě. A ještě tohle. Tomu, aby západní civilizace v tomto trojúhelníku nezmizela po finanční katastrofě, válce anebo revoluci, mají zabránit elity, v jejichž schopnost to dokázat doopravdy nevěří již ani ony samy.
Západní civilizace musí vyvážit zmrzačený poměr mezi „mít a být“dříve, než dojde k jejímu zániku. K tomu je potřeba udělat něco, co je nemožné a jednoduché zároveň. Prostě přehodit motivační výhybku tak, abychom začali konzumní ideály doplňovat a nahrazovat hodnotami, které nemají tržní cenu. Musíme začít nově přemýšlet o tom, proč pracujeme, a položit si jednoduchou otázku: A proč vlastně stále více a rychleji?
Úvodem jsem řekl, že korona by byla příležitost k nevyhnutelné změně. Potvrdila se v ní stará moudrost: „Bohatý jsi, když víš, že máš dost.“Co je dost, si lidé během korony museli všimnout. Každý věděl, že „bohatý jsi, když přežiješ“. V pandemii je to stejné jako ve válce. Každý chápe, že nejdůležitější je být – a teprve potom i mít. Ale v normálii je to jednoduché právě opačně: chceme hlavně mít, a proto vlastně i jsme.
V karanténě si jistě spousta z nás položila otázku, proč řídit svůj život podle kramářské logiky. Spousta lidi poznala, že jsme si nechali „mít“příliš přerůst přes hlavu a že dobrý život není dostatečně popsán seznamem věcí, které nám patří. Tohle poznání si musíme udržet i v normálii. V ní totiž věnujeme příliš mnoho životního času a energie na to, vydělat si na věci, kterými si ucpáváme život. Ano, je stále ještě hodně lidí, kteří se chtějí prodírat ke spokojenosti mezi regály se zbožím. Ale co když většina z nich už nemá šanci uskutečnit dobrý život totožný se sbíráním věcí?
Zatím to je tak, že naše civilizace s nohou na plynu, ale se zataženou ruční brzdou sebou smýká na místě a hloubí jámu. Posedlost konzumem a růstem svedla vyspělé společnosti do slepé uličky globalizace. A ať slyšíme cokoliv, růstový potenciál globalizace právě doznívá, a proto začínají převládat její negativní důsledky. Již jsem jich několik vyjmenoval. Ale i korona je černý pasažér globálního kolotoče co nejlevnější výroby a co nejdražšího prodeje. Ano, globalizace koronu nestvořila, ale postarala se o pandemii.
Z pasti nemožného růstu blahobytu pro všechny se společnost může dostat jen tak, že začne doplňovat ubývající materiální konzum tím, co je hodnotné právě proto, že se to nedá koupit. Život by měl přestat být jenom hromaděním předmětů. Jejich místo by měly (pro začátek) aspoň částečně zaujmout jiné hodnoty. Dobrý život, který se dá opravdu prožít, potřebuje větší podíl pocitů spojených se zdravím, vzděláním, svobodou a blízkostí těch, které máme rádi.
Konzumní společnost ochrnutá strachem z korony zahlédla svět, ve kterém nezáleží jenom na věcech. Pandemie jí na okamžik zpřeházela hodnoty do správného pořadí. Ale byl to jen krátký okamžik, a proto se mi nechce věřit, že to stačí k nutné změně. Zdá se, že lidé nejsou schopni o své vůli provést to, co je nevyhnutelné, ale že se jim to musí stát; často spíše proti jejich vůli. Ale moc rád bych se mýlil.