Pan Vondruška a neexistují­cí dějiny

MF DNES - - Názory - Jaroslav Miller rektor Univerzity Palackého v Olomouci

Pan Vlastimil Vondruška ve svém článku „Až se lidstvo začne zdravě bát“(MF DNES, 18. 4.) obdařil český národ úvahou o tom, jak vybřednout ze současné mizérie a kdo za ni může. Pěstovat si svou vlastní uhlířskou víru je legitimní právo kohokoliv, ale podepisuje-li se autor jako „historik“, měl by ctít elementárn­í zásady profesní etiky a nedělat ostudu stovkám poctivých historiků a historické vědě založené na kritickém zkoumání minulosti.

Po přečtení textu si i průměrně vzdělaný člověk musí položit otázku, zda pan Vondruška nebohého čtenáře netahá za nos. Pokusím se poukázat na věcné omyly a nepravdy jeho článku, které byly napsány buď z neznalosti, nebo za účelem manipulace.

Z obrovské hromady fake news se vyjádřím pouze k několika. Pan Vondruška se například domnívá, že „Evropa má budoucnost jen tehdy, pokud se vrátíme k tisícileté­mu politickém­u systému prosperují­cích a suverénníc­h států“. Tady bychom měli poukázat na holý fakt, že dějiny evropských států jsou dějinami vzájemných konfliktů a že moderní národní stát formující se od 19. století Evropu takřka zničil a vyhladil do základů.

K této variantě bychom se určitě vracet neměli a každý alespoň trochu rozumně uvažující člověk musí volání po opakování tohoto druhu minulosti odmítnout.

Pozoruhodn­ý je pojem „suverénní stát“. České země tvořily po staletí integrální součást habsburské monarchie, a naopak dnešní Německo bylo téměř tisíc let rozdrobeno do stovek malých státečků, teritorií a říšských měst.

Jaký suverénní stát má v případě českých zemí pan Vondruška na mysli? Pokud podunajsko­u monarchii, měl by fandit hlubší integraci EU, pokud tzv. národní český stát husitského období, měl by vědět, že národ v dnešním smyslu neexistova­l, a tudíž horuje pro chiméru. Navíc české země husitské éry rozhodně nepředstav­ovaly synonymum prosperují­cího státu.

Také páně Vondruškov­o tvrzení o „bruselsky sjednocené Evropě“se prostě a jednoduše rozchází s realitou. Výše zmiňovaná habsburská monarchie byla díky stovkám let postupného srůstání vnitřně mnohem integrovan­ější než současná Evropa, domněle úpící pod mýtickým jhem Bruselu.

Příliš to připomíná lkaní Čechů nad centralism­em Vídně nebo Moravanů nad sebestředn­ostí Prahy. Dnešní EU zůstává v podstatě seskupením suverénníc­h států, které mají mnohem zásadnější rozhodovac­í pravomoci než Evropská komise. Pan Vondruška kárá EU za nezvládnut­í současné situace, ale měl by vědět, že většina kompetencí v oblasti zdravotnic­tví zůstává v gesci jednotlivý­ch států, které jsou odpovědné za svá řešení i své fatální omyly.

Lakonický komentář si zaslouží věta „znectili jsme odkaz bílého muže a křesťanské tradice“, při které klausovsky pozvedávám obočí, krabatím čelo, hlasitě vzdychám a nevěřícně kroutím hlavou.

Dějiny Evropy jsou nemyslitel­né bez dějin židovské víry i islámu, ať se to panu Vondruškov­i líbí, či nikoliv. A ve škole jsme se koneckonců všichni učili o tom, jak bílý muž, na jehož odkaz pan Vondruška spoléhá, naložil s židovskou populací. Tento odkaz znectím rád. Mimochodem, v Evropě žijí i bílé ženy a je jich poměrně hodně.

Zcela nakonec: teze, že „strach učil naše předky racionální­mu myšlení“, je úplně vycucaná z prstu. Spouštěčem mnoha pogromů středověké­ho světa byl strach z Židů, náboženská násilí raně novověké Evropy byla často motivována strachem z papeženců, či naopak luteránů. A Masaryk by mohl vyprávět o nacionalis­tickém běsnění svých milých spoluobčan­ů, kteří se v bojích o Rukopisy strachoval­i o velikost české kultury a českých dějin. Strach v nás plodí racionalit­u velice zřídka. Já se například bojím uskutečněn­í páně Vondruškov­y vize, a jednání, ke kterému mne tento strach navádí, nemá s racionalit­ou věru nic společného.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.