Jak Čech k titulu přišel
Překonal řadu rekordů, stal se legendou, ale jen jednou TO s Chelsea bylo poprvé.
Legendární velšský reprezentant Gary Speed, dnes už bohužel nebožtík, mrsknul míč od autové čáry tak daleko, jak jen mohl. Nad hejno fotbalistů se v modrém dresu vytáhl obránce Geremi, ve výskoku přetočil tělo, spletl si stranu a balon poslal zblízka na svou branku.
Fanoušci Boltonu už skákali ze sedadel. Že by si Chelsea dala vlastní gól? Že by zápletka? Že by remíza 1:1? Ano, mohla být, kdyby Petr Čech dvacet minut před koncem zázračně nevymrštil pravou dlaň a nevyrazil štiplavý omyl na roh. „Fantastické,“křičeli komentátoři.
Jeden z nejlepších zákroků sezony. Zákrok, který přesně před 15 lety orazítkoval titul pro Chelsea.
Dnes už v Chelsea děláte ředitele, ale vybavíte si ten zápas?
Za chvíli utekl Frank Lampard, udělal kličku gólmanovi a bylo to 2:0. Hotovo. Nikdy nezapomenu na ten pocit štěstí. Moje první sezona v Anglii. První titul v životě. První titul pro Chelsea po půl století. Mám před očima padesátiletého chlapíka, který za námi přijel do Boltonu, a v davu modrých dresů plakal dojetím. Fandil Chelsea celý život, ale dočkal se až teď.
Vy jste moc neslavili, viďte?
Jen střídmě, za tři dny nás čekala odveta semifinále Ligy mistrů v Liverpoolu. Nevraceli jsme se ani do Londýna, přespávali jsme v Prestonu, kde měla během stříbrného Eura 1996 tábor česká reprezentace. Když jste si v hotelu ráno zapomněli zavřít okno, do večera celý pokoj smrděl kravským hnojem z vedlejší farmy.
Co ty oslavy?
Nejlepší byly bezprostřední na hřišti, v tu chvíli nám patřil celý svět. Do kabiny za námi přišel majitel Abramovič, fanoušci pak obklíčili autobus a někteří hráči vylezli poklopem na střechu. V hotelu slavnostní večeře, jeden drink a ráno se jelo nanovo. Mísila se ve mně euforie i úleva. Dokázali jsme to!
Zbývající tři ligové zápasy už jste nechytal.
Aby dostal prostor Carlo Cudicini, který mi celou sezonu kryl záda. On si to zasloužil.
Musel být pořádně naštvaný, že jste mu vyfoukl místo jedničky.
Upřímně, půl roku jsme se moc nebavili. Nejdřív jsme se neznali a pak jsem dostal přednost. Carla fanoušci obdivovali, byl to jeden z nejlepších gólmanů Premier League. Technicky výborný, měl bleskové reflexy. Nedivím se, že to špatně kousal. Trvalo, než jsme k sobě našli cestu, ale...
Co jste chtěl dodat?
Že mi velmi pomohl. Na každém tréninku makal, pořád jsem se musel držet na špičkách. Dvakrát něco pokazíš, potřetí chytat nemusíš, protože Carlo je připravený.
Což se vám nestalo.
Vzpomínám na první trénink, léto 2004. Bylo nás šest gólmanů. Chápete? Šest! To jsem nikdy nezažil. Já, Carlo, dva šikovní kluci z rezervy, zkušený Skot Sullivan a rakouský reprezentant Macho, který se vracel po zranění. Říkám si: To bude fuška.
Byla?
Po nádherném Euru v Portugalsku jsem si fakt věřil, i když mi bylo jen dvaadvacet. Opakoval jsem si: Když jsi to jako teenager zvládl ve Spartě a pak v Rennes, zvládneš to i v Chelsea. Nestaral jsem se o ostatní, ale o sebe, abych byl ready.
Získal jste titul, Zlaté rukavice, vychytal pětadvacet čistých kont, překonal historický rekord v počtu minut bez gólu (1 025).
Všechno se v Chelsea skvěle sešlo. Kvalita, energie, chuť dokázat něco velkého. Navíc jsem chytal za fantastickou obranou.
Však jste slýchal: Ten Čech má nuly zadarmo.
Ano, měl jsem velkou výhodu, že přede mnou hráli výteční kluci. Ale anglická liga má takovou kvalitu, že můžete být skoro dokonalí, přesto v každém zápase narazíte na několik ošemetných situací. Sólový nájezd, tečovaná střela, penalta. Možná jsem nepochytal tolik střel, ale když soupeř dostal šanci, byla obvykle velká a já ji musel zvládnout.
Bez urážky, překvapilo mě, že máte nejvyšší procentuální úspěšnost zákroků v historii Premier League.
V menších klubech se úspěšnost chycených střel honí snadněji. Čelíte deseti střelám, sedm zastavíte a procento je fajn. V Chelsea jsem musel chytit třeba jedinou střelu za zápas, ta ovšem bývala stoprocentně gólová. Jedna střela, jeden gól, nula procent do osobních statistik.
Na co narážíte?
Že člověk musí být na takovou práci připravený. Historie je plná brankářů, kteří v průměrných klubech zářili, protože byli neustále v zápřahu, jenže po přestupu do špičky stagnovali. Koho by bavilo čekat čtyřicet minut na zákrok? Proto si vážím všech čistých kont.
Jen v Anglii jste jich nasbíral rekordních 202. V první sezoně jich bylo čtyřiadvacet! Může vás někdo překonat?
Jistě, jen musí být součástí perfektního týmu a mít štěstí. Mně první užitečnou zkušenost nabídla Sparta a pak ji povýšila Chelsea. Celý tým byl neskutečně disciplinovaný. Nejvíc asi Claude Makelele uprostřed zálohy. Jak ten se vztekal, když se někdo vracel pomaleji, než měl. Až jsme se mu smáli, když vypěnil. John Terry na stoperu, další neporazitelný. Ptal jsem se ho: J. T., co nesnášíš ze všeho nejvíc? Když dostanu gól. A já to měl stejně.
Co trenér José Mourinho?
Ani nemluvte. My měli trenéra, kterého zajímala účelnost. Opakoval nám: Stačí dát gól, abyste vyhráli. To je váš cíl! My byli urputní, organizovaní a měli hráče, kteří dokázali vytvořit rozdíl. Drogbu, Robbena, Lamparda, Duffa.
Byl Mourinho základ úspěchu?
Všechno sestavil a zorganizoval. Schválně, po čem touží fotbalista? Vyjít na hřiště, vyhrát a ještě předvést koncert, na který se bude vzpomínat. Mourinho ne, Mourinho chtěl body. My kolikrát prskali, jak hrajeme blbě. José přišel o přestávce do kabiny a povídá: OK, hrajete pod psa, ale já chci urvat bod. Nehoňte se za góly, nejde vám to, mně stačí 0:0. Vyhrajeme příště. Prostě praktik.
Proto jste uhráli rekordních 95 bodů?
Těžili jsme z kvality, z taktiky, z rozumu a taky z vítězné vlny, která nás nadnášela. Jako bychom v sobě měli nastavený automat: Přece si nepřipustíš, že prohraješ! Ale pravda, jednu zvláštnost Mourinho měl. Při domácích zápasech nikdy nebyl spokojený s remízou. Nikdy! Byl schopný stáhnout sestavu na tři obránce a hrnout všechno do útoku.
Kdo byl kápo?
Samozřejmě Terry. Taky Lampard, Makelele, Drogba... Ale důležití byli všichni, bez toho by Chelsea neuspěla. Byla to skvěle složená mozaika. Robben, přes všechna svoje zranění, vymýšlel na pravém křídle vždycky něco extra. Duffa nalevo se bály všechny obrany. K tomu Gudjohnsen v parádní formě, Joe Cole, Ferreira, Kežman, Glen Johnson, Bridge. Na koho jsem zapomněl?
Gallas?
Ten se odsunul na levého beka, aby mohl hrát Carvalho stopera vedle Terryho. Taky Smertin, Parker, Tiago, přišel Jirka Jarošík. To všechno byli kluci, kteří byli připravení kdykoli zaskočit a odvést černou práci.
Semifinále Ligy mistrů s Liverpoolem se nakonec smolně nepovedlo, ale anglický titul už vám nikdo nevzal. Jaké to bylo?
Dostal jsem na krk medaili, dodnes mi připomíná ten nádherný rok. Poslední zápas jsem proseděl na tribuně v saku, a jakmile skončil, spěchal jsem se převléct do dresu. Jo, je to zvláštní, když se po patnácti letech vidím na fotkách, jak slavím v čistém dresu, ale tu medaili mám doma. Zlatá éra Chelsea právě začínala.