Zjištění: povstání v Praze bylo krvavější
Dle tajného plánu se Němci chtěli v Praze a okolí opevnit a bojovat s Rudou armádou dál. Povstání Čechů je šokovalo.
Bylo krátce po půl jedné odpoledne 5. května 1945. Pozorně jsem z okna sledoval ruch na ulici. Rádio tlumeně hrálo. Tu se ozvalo prudké volání o pomoc, ono pověstné: „Voláme českou policii, četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu. Vraždí nás...“To bylo tím magickým slovem, které elektrizovalo Pražany a celý český národ k povstání proti okupantům. Byla to jiskra do sudu prachu, něco živelného, jako náhlá bouře či smršť, jako velká povodeň. V tu chvíli dozrálo rozhodnutí tolika lidí jíti ven na ulici a holýma rukama, nohama, zuby, zkrátka vším možným se vložit do zápasu. Do boje.“
Tak na počátek Pražského povstání vzpomínal 15 let po válce jeho vojenský velitel generál Karel Kutlvašr. Ač byl hrdinou od Zborova i odboje proti nacistům, paměti psal v komunistickém kriminále. Ztrápený žalářem zemřel nedlouho poté.
Věčným cejchem našich dějin je, že se zapomínají, překrucují, mlží. I proto se sedm desetiletí oficiálně uvádělo, že si pět dní povstání vyžádalo na české straně bezmála 1 700 mrtvých. Konkrétní lidi, povstalce, padlé, zavražděné zahalil komunistický režim pod fádní výraz lid.
Historici Vojenského historického ústavu již několik let studují dobové, dosud těžko přístupné evidence, policejní svodky, matriky a pátrají po osudech těch, kteří se konce války nedožili. Objevují jména.
A statistika padlých vlastenců, obětí masakrů, německých náletů či dělostřeleckých pum je nesrovnatelně vyšší. „Před pěti lety jsme se dopátrali přesně 2 512 jmen, nyní máme 2 936 záznamů mrtvých na současném území Prahy,“vypočítává historik Tomáš Jakl. (švc)
Povstání bylo krvavější, mnohem krvavější, než se učí ve škole. Byla to největší bitva v moderní historii, kterou Češi na svém území svedli.
A to ještě ve statistikách chybí několik set lidí, kteří při povstání prostě zmizeli, nebo byla nalezena jen těla, k nimž nikdo nedokázal přiřadit jméno. „Máme tu například obrovské množství osvobozených vězňů a koncentráčníků, kteří se zapojili do povstání. A ti padli anonymně. Také v Praze bojovalo hodně lidí z venkova, které si příbuzní odvezli a pohřbili doma. A i takoví ve statistikách chybějí,“doplňuje historik Jindřich Marek.
Navíc dosud nikdo nedokázal sestavit padlé a zabité mimo hlavní město. Povstání se totiž samozřejmě netýkalo jen Prahy. „Pokud si uvědomíte, že se bojovalo na rozsáhlém území prakticky současně, pak počet začne významně narůstat. S velkou rezervou ztráty mimo Prahu odhaduji na šest tisíc osob,“pokračuje historik Tomáš Jakl.
Srovnat Prahu se zemí
Ale i přes tyto ztráty nebylo povstání zbytečným mrháním životy. K Praze se stahovala obrovská německá armáda, část se hodlala ve městě a v okolí opevnit. A to by byl teprve masakr. Tam, kde se na sklonku války střetli Sověti s Němci, zůstaly jen trosky. A desetitisíce mrtvých.
Tajný německý plán čj. 200/45 g, vydaný 10. dubna 1945 velitelstvím pevnostní oblasti Praha, hned v prvním odstavci všeobecných nařízení prohlašuje: „Praha bude za všech okolností hájena jak proti vnitřnímu, tak proti vnějšímu nepříteli.“
Ostatně maršál Ferdinand Schörner,
velitel německé armády na území protektorátu, vydal po smrti Adolfa Hitlera rozkaz, aby jeho vojáci pokračovali v boji nehledě na ztráty. „Z toho vysvítá, že je nutno počítat na našem území s normálními vojenskými operacemi a dalším průběhem války a s tím, že se tu válka ještě trochu potáhne a celou zemí protáhne,“zhodnotil ve vězení vzpomínaný generál Kutlvašr.
Povstání se tedy silným a dobře vyzbrojeným jednotkám nepřítele tuze nehodilo.
„Okupanti žádali, aby povstalci složili zbraně, jinak toto hnízdo bude srovnáno se zemí. To bylo jejich náramně oblíbené rčení a hrozba. Jak si troufali Němčíci i v poslední hodiny. Přehnané sebevědomí je ještě neopustilo. Domnívali se o Praze, že je to nějaké místo z papíru či lehoučkých prkének, perníku a že se dá lehce a rychle zničit,“zapsal Kutlvašr.
Okupanti Čechy krutě podcenili
Výhrůžky nebyly jen slova. Zuřivé letecké útoky i palba dělostřeleckých baterií na město jsou toho výmluvným důkazem.
Dle tajného rozkazu měli Němci část Prahy východně od Vltavy úporně bránit. Udržet každý blok domů až do posledního muže. Postupně se pak měly obranné síly za stálých a až do krajnosti vedených bojů stahovat k vltavskému předmostí. Mezitím by se dotvořilo těžiště obrany, které bylo na západní straně města. Tady, na Hradčanech, Smíchově, Střešovicích či Dejvicích mělo dojít ke klíčovému střetu. Mosty přes Vltavu byly podminovány. A velitelé měli jasné rozkazy – nedopustit, aby padly do rukou nepřítele.
Němci vypracovali plán obrany pevnosti Praha s typickou důkladností. Často zabíhali až do malicherností. Nicméně vnitřní situaci těžce podcenili. S revolucí v Praze, v nitru pevnosti, zkrátka nepočítali.
„V této partii Němec asi uvažoval tak, že bez důkladné organizace a dostatku zbraní si nedovedl představit, že by pražský lid mohl povstat a postavit se s holýma rukama proti takové mohutné organizaci, jakou byla německá branná moc,“zaznamenal Kutlvašr.
To byla jejich chyba. Hned v úvodu revoluce povstalecké velitelství „Bartoš“přerušilo okupantům telefonické spojení. Geniální tah. Dezorientované jednotky roztroušené po městě netušily, co se děje, a zůstaly trčet na místě. Jiné se vzdávaly. Klíčová chvíle. Povstalci získali drahocenný čas. Připravili velitelství, ozbrojili se a vystavěli zátarasy v ulicích. Bez toho by byly ztráty mnohem vyšší.
Pařížané měli z bojů show
Historici odhadují, že z nynějších tří tisíc identifikovaných mrtvých na české straně dvě třetiny tvořili povstalci a tisíc bylo civilistů, kteří zahynuli v troskách domů nebo je okupanti zavraždili.
To je úplně jiný poměr než při povstání ve Varšavě na konci léta 1944 nebo v Paříži ve druhé polovině srpna. Ve zničené polské metropoli padlo za dva měsíce bojů na 15 tisíc povstalců a zahynulo až 200 tisíc civilistů. Týden trvající boje v Paříži nepřežilo 500 povstalců, ale také asi tisíc civilistů.
Značí to jediné. Pražané se chovali velice zodpovědně. A ti, co nebojovali nebo nestavěli barikády, byli ukryti ve sklepích.
Běžně se uvádí, že povstalců bylo k 8. květnu – kdy Němci kapitulovali – přes 30 tisíc, ale zmiňovaný velitel Kutlvašr hned po válce odhadoval, že se zbraní v ruce bojovalo dohromady tak 12 tisíc lidí.
Dále to byly neozbrojené složky, jako je třeba zdravotnická služba, nebo tisíce povstalců, kteří sice byli v evidenci, ale na zbraně teprve čekali.
To Pařížané vnímali revoluci v ulicích jinak. Bezstarostněji. „Oni z toho měli často velkou show a chodili očumovat přestřelky přímo za bojovníky. Existují fotografie, kde jsou dva tři povstalci s puškou a za nimi zpoza rohu přihlížejí zvědavé dámičky v sukýnkách. A pak se divte, že přitom zahynou. Takže ztráty našich civilistů jsou tragédie, kdežto u Pařížanů to byla absolutní lehkovážnost,“vysvětluje historik Marek.
V Praze byly ztráty obrovské. Stejně tak ale hrdinství Čechů. „Naše obrana konala, seč byly její síly, a na většině míst se udržela. S nedostatečnými prostředky, kterými byla vybavena, se bránila mimořádně tvrdě a statečně. Obzvláště je nutno vyzvednouti úsilí našich barikádníků na Pankráci, u Trojského mostu nebo na Žižkově,“zhodnotil generál Kutlvašr – po komunistickém puči odsouzen na doživotí ve vykonstruovaném procesu.
Pražané s vydatnou podporou venkova si svobodu vybojovali. Letos slavíme 75. výročí osvobození. Není to správně. Praha by si měla připomínat den vítězství.