Historik o epidemiích v Česku

„Po opadnutí většiny epidemií často následovalo hospodářské oživení,“podotýká historik Dušan Uhlíř s tím, že to může nastat i po pandemii covid-19.

Epidemie znamenaly pro lidstvo vždy děs a hrůzu, říká brněnský historik Dušan Uhlíř. České země ve středověku postihl v několika vlnách smrtelný mor a v 19. století také cholera. „Podrobné informace často chybějí,“dodává Uhlíř s tím, že doboví kronikáři měli o nemocech omezené znalosti a řadu z nich označovali jednoduše jako mor. Za většinou epidemií podle něj stála špatná hygiena, kterou se podařilo zlepšit až s nástupem osvícenství.

Co znamenal v historii pro lidi příchod rychle se šířící smrtelné nemoci?

Byli nevědomí, nejčastěji chápali nemoc jako boží odplatu za hříchy společnosti. Věřili, že epidemie je zaslouženým trestem, proto se o to více obraceli k Bohu. Současná společnost má k dispozici lékařskou vědu, která jí poskytuje alespoň nějaké světlo na konci tunelu. To středověcí a raně novověcí lidé neměli. Jedinou výhodou snad mohlo být bydlení na venkově, protože epidemiím se obecně dařilo více ve městech kvůli vyšší koncentraci lidí. Šíření nákazy ale znamenalo pro lidi vždy děs a hrůzu.

Jak na příchod epidemie reagovali tehdejší lékaři?

Ve středověku se pokoušeli nakažené domy vykuřovat bylinami. Nebylo to nic platné. K dezinfekci používali vápno, které sloužilo hlavně k zasypávání hrobů. Obecně tehdejší lékaři věřili, že v atmosféře je jakési miasma. Měla to být chorobná látka, která se šířila vzduchem a byla zdrojem všech nemocí včetně moru, jenž byl nejobávanější. Dnes víme, že mor ve skutečnosti vyvolávaly bakterie Yersinia pestis, které přenášely na člověka blechy, jež se nakazily od krys.

Čím byl mor charakteristický?

Dýmějový mor znamenal nejčernější smrt ze všech. Šlo o nejhorší nemoc v dějinách středověku. Projevoval se zejména horečkami a vznikem bolestivých otoků. Málokdo jej přežil a neexistovala proti němu léčebná metoda. Zdraví lidé často zatloukli nemocné v domě a nechávali je tam zemřít. Mor u nás silně udeřil za vlády krále Václava IV. v druhé polovině 14. století. V Evropě tehdy „černá smrt“zabila až polovinu veškerého obyvatelstva. Opakovaně se vracela až do začátku 18. století. Na náměstích řady měst dodnes stojí morové sloupy, které jsou projevem díkůvzdání za odchod epidemie. Až kvůli zlepšující se hygieně a vzniku kanalizace začal mor ustupovat.

Je špatná hygiena hlavním „viníkem“rozšíření epidemií v dějinách?

Společně s válečnými konflikty zhoršená hygiena jednoznačně napomáhala vzniku epidemií. Čím horší hygiena, tím větší pravděpodobnost rozšíření nemoci. Třeba ve středověku lidé vylévali splašky s odpadem do ulic a jejich osobní hygiena také byla všelijaká. Znali sice mýdlo, ale mnohdy je nepoužívali. Mnozí si pravidelně nevyměňovali spodní prádlo, pokud je vůbec měli. Problematické bylo také soužití lidí s hnojem.

Jak to myslíte?

Hnůj se tehdy používal nejen jako hnojivo na poli, ale i pro udržování tepla. Na zimu se jím obkládaly chalupy a tehdejší bezdomovci si v ledových nocích zalezli do hnojiště, protože by jinak umrzli. Hnůj také lidé používali k obkládání kašen, aby v nich nezmrzla voda. Některé žebravé církevní řády dokonce pokládaly špínu za projev náboženské askeze. Zlepšení nastává až s nástupem osvícenství v 18. století, kdy se prosazuje tělesná očista. Lidé o sebe začali více dbát, více větrali a také textilní výrobky byly najednou dostupnější i chudším vrstvám obyvatel.

A co strava? Nebyla tehdy chudá? Pomohlo rozšíření nových plodin?

Ano, díky příchodu brambor nebo kukuřice došlo k vymizení hladomorů. Kvůli podvýživě byli totiž lidé více náchylní k nemocem. Ve výsledku tak došlo k nárůstu populace.

Uplatňovaly se v minulosti nějaké formy karantény?

Karanténa přichází až s novověkem. Lodě připlouvající ze zamořených oblastí byly v přístavech s posádkou zadržovány nejčastěji po dobu čtyřiceti dní. Odtud slovo karanténa z italského quaranta (čtyřicet – pozn. red.) .Ve středověku se karantény v dnešním smyslu slova neuplatňovaly.

Předpokládám, že lidé si s božím hněvem nevystačili a hledali i pozemského viníka.

Kromě toho, že je vnímali jako boží trest, samozřejmě vždy hledali viníka. Mnozí věřili, že za epidemie mohou Židé nebo cikáni. Za vlády Václava IV. došlo v Praze v souvislosti s morem k židovskému pogromu a napadení židovského města. Dav tehdy zavraždil okolo poloviny obyvatel ghetta včetně rabína. Cikáni pak byli podezříváni z toho, že je sem posílají Turci s cílem uškodit křesťanům.

Co se ve společnosti dělo, když smrtící nákaza zmizela?

Je zajímavé, že většinou nastalo ekonomické oživení. Podobný vývoj se opakuje v celých dějinách a je možné, že se tak stane po překonání současné pandemie covid-19. Nejdříve samozřejmě přijde odříkání, ale poté budou mít lidé potřebu dohnat to, co ztratili.

Jaké další epidemie postihly české země?

Žlutá zimnice, malárie nebo zdánlivě ne tak zhoubná úplavice. Do přelomu 19. a 20. století zde hodně řádily také černé neštovice, které sice někteří přežili, ale zůstali poznamenáni hlubokými jizvami. Pak se objevil také tyfus, který byl ve své době označován za nervovou horečku. Například po bitvě u Slavkova v roce 1805 silně postihl Brněnsko. A také zde samozřejmě řádila cholera.

Ta byla hodně obávaná v 19. století.

Ano, cholera je bakteriální onemocnění projevující se zejména průjmy. Nejdříve se objevila v Persii, z ní se dostala do Ruska. Do střední Evropy ji přitáhla ruská armáda, která přišla potlačit polské listopadové povstání proti carskému režimu v roce 1830. U nás se objevila v září následujícího roku, kdy v Čechách a na Moravě zabila dohromady téměř 60 tisíc lidí. Poté postupovala západní Evropou a opět se k nám vrátila v roce 1836. V dalších desetiletích se zde ukázala ještě několikrát, například během prusko-rakouské války, kdy ji u nás rozšířilo pruské vojsko.

Jak na epidemii reagovaly úřady?

Tehdejší úřady si s nemocí nevěděly rady a jejímu šíření se snažily zabránit zřizováním vojenských sanitních kordonů na hranicích jednotlivých zemí. Jinak se pokoušeli epidemii oslabit podáváním různých léků a dezinfikovali okolí a studny. Obyčejní lidé si nicméně mysleli, že je chce vrchnost otrávit. Na Slovensku odpor proti dezinfekci vyvrcholil v roce 1831 selským povstáním, při kterém došlo k napadání panských sídel a vraždění vrchnostenských úředníků. Povstání muselo být drasticky potlačeno vojskem a 119 vzbouřenců bylo exemplárně popraveno oběšením. Další popravy musel zastavit až sám císař František I. Jednalo se o poslední selské povstání na území někdejšího Československa.

Po první světové válce svět zasáhla španělská chřipka.

Ano, ta se vracela v několika vlnách, ve světě na ni zemřely desítky milionů lidí a trvala celkem osmnáct měsíců. Španělská chřipka může být připomínkou pro současnou společnost, že epidemie mohou trvat i roky a že tady s námi může být koronavirus ještě pěkně dlouho. Po druhé světové válce se na čas opět vrátil tyfus, který za zhoršených hygienických podmínek roznesla zejména sovětská a německá armáda.

Poučila se moderní civilizace z historických zkušeností?

Dušan Uhlíř (81) absolvoval v roce 1961 historii a češtinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Byl vedoucím několika historických institucí. Naposledy působil od roku 1993 jako profesor českých a obecných dějin na Slezské univerzitě v Opavě a externě na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 2013 byl jmenován emeritním profesorem. Vydal desítky historických publikací, je dvojnásobným držitelem Ceny Egona Erwina Kische. Ve svých pracích se zabývá především dějinami 17.–20. století.

Jsme samozřejmě mnohem civilizovanější a nedržíme se tolik pověr. Díky moderní vědě máme navíc přístup k novým lékům a odborníci neustále hledají další metody léčby. Na druhou stranu, když přijde něco nového, lidi to vždy zaskočí. Všechny epidemie ale naštěstí časem pominou.