Komu se chce do Itálie aneb jak uvolnit cestování

Jakuba Pokorného, editora MF DNES

Návrat do normálního života po koronaviru poznám podle pěti indicií. Nebudou se nosit ty protivné roušky. Budu moci chodit normálně do práce, do muzeí a do hospody. A za páté cestovat.

Vláda se zatím spíš tvářila (až na jednu pozitivní výjimku níže), že cestování je něco vzdáleného. Koneckonců od slavného výroku náměstka ministra zdravotnictví Romana Prymuly, že hranice budou zavřené dva roky, neuplynulo ještě tak dlouho.

Když po určitém nátlaku kabinet povolil občanům formálně opustit republiku („otevřel hranice“), ministr vnitra Jan Hamáček podotkl, že nás k sobě stejně nevpustí ani okolní země Polsko, Slovensko a Rakousko. Nebo možná tak s testem na koronavirus. Jako by vláda chtěla jízlivě poznamenat – tak my vás tedy pouštíme, ale vidíte, že to stejně nejde.

Přesto si myslím, že máme jako občané a plátci daní právo na to, aby nám politici schengenský prostor výhledově „vrátili“. Samozřejmě je mi jasné, že jet momentálně do Itálie, Francie, USA, Španělska, ale v podstatě i do Německa je hazard.

Petříčkova diplomacie

Česko je 45. koronavirem nejpostiženější zemí světa. Vytrvale si polepšuje, před měsícem bylo asi třicáté druhé. Teoreticky bychom tak mohli cestovat do zemí, které jsou na tom statisticky stejně nebo lépe. Cynicky řečeno, mělo by tam pro nás být dokonce bezpečněji než doma. Samozřejmě, že ne všude je statistika věrohodná.

Turkmenistán zakázal používat slovo koronavirus, což je lišácké řešení. Nejde onemocnět nemocí, která neexistuje. Ale důvěru to nebudí.

A proč bychom třeba nemohli poměrně brzy, v řádu měsíců, pokud se něco nezmění, do Vietnamu (270 případů, žádné úmrtí), do Finska (5 051 případů, 218 úmrtí), do Chorvatska (2 085 případů a 75 úmrtí). A mohl bych pokračovat dále.

Tedy když nás tam budou chtít. Chorvaté už zájem projevili.

Jsem rád, že ministr zahraničí Tomáš Petříček, který je onou světlou výjimkou, to vidí podobně a v sobotu napsal na webu, že už usilovně vyjednává.

Doslova napsal, že do sousedních států plus do několika dalších vybraných (Pobaltí, Maďarsko) už by se Češi mohli podívat v červenci. Nejdál jsou prý jednání se Slovenskem a Rakouskem. Složitější je to naopak podle Petříčka s Polskem. V srpnu by mělo dojít na „druhou vlnu“s Chorvatskem, Maltou a prvními mimoevropskými zeměmi typu Kanady.

Petříček to nebude mít vůbec lehké, když i premiér Andrej Babiš vytrvale opakuje, že by Češi měli na dovolenou zůstat v tuzemsku. „Jen můžu doporučit lidem, aby zůstali v České republice,“řekl třeba v Českém rozhlase. Premiér sice rád lidem říká, co by měli, ale cíl dovolené je přece svobodným rozhodnutím každého. Tedy pokud budou cestovatelé dodržovat zákony a pokud se nevystaví nepřiměřenému riziku.

Ta rizika nepochybně existují. Musí se nějak vymyslet, abychom v „bezpečné“zemi nepotkali někoho nebezpečného. Typicky, co když k sobě Rakušané pustí brzy také Němce? Ti už mají 163 tisíc nemocných (Německo je ovšem osmkrát lidnatější).

Zaslechl jsem i nápad, že by člověk měl mít něco jako „zdravotní průkaz“, že koronavirus nemá, se kterým by mohl cestovat po EU. Příliš pohodlné to není, ale dočasně (letos) by to asi lidé snesli, ačkoli pro čtyřčlennou rodinu je to výdaj deset tisíc korun. Určitě by cestovatelé ocenili, kdyby se objevil do podzimu seznam dvaceti třiceti relativně dostupných států, „kam se smí“, z nichž část bude v Evropě.