Když byl Rosa miminko
Masér Poustka vzpomíná na dvacet let staré derby
Fotbalová Sparta byla pořád ještě železná. A Eduard Poustka její masér, vrchní hecíř, šašek a král srdcařů. Je to dvacet let, kdy Sparta zneuctila Slavii a rovnou uspořádala titulové oslavy.
Když vám Tomáš Rosický po derby skočil do náruče a začal žužlat dudlík, co vám blesklo hlavou?
Že se nám podařila neskutečná věc. Slavia celou sezonu vedla a najednou bum, titul patřil Spartě. A taky Tomášovi, kterému bylo devatenáct. On byl vlastně pořád miminko.
Tak jste mu říkal?
Já ho znal od pěti let. On byl talent a rodiče se o něj senzačně starali. Snad ještě nechodil do školy, když mě poprosili, jestli bych nesehnal bublinky do vody. Pro Tomáška, aby měl co nejlepší regeneraci.
To myslíte vážně?
Byla to matračka do vany, do které motůrek vháněl vzduch a šplouchalo to. Dneska si pořídíte perličkovou vanu, zatímco já vezl k Rosickým bublinky, aby si mohl jejich špunt po tréninku příjemně poležet ve vodě. Tomáš byl jako dvakrát přeložený vítr, tak mě napadla přezdívka Miminko, která mu zůstala.
I s dudlíkem.
On vypadal pořád stejně. I v těch devatenácti. Před každým zápasem jsem mu říkal: Když dáš gól, dudlík je pro tebe připravený. Ptákovina, co?
Ale fungovala?
Stmelovala partu, dotvářela atmosféru. Před výkopem jsem vždycky Tomáše nechal zadudlat: To abys věděl, co tě čeká, až se trefíš. Když se předloni loučil s kariérou, hned na druhou stránku zápasového programu nechal otisknout tu fotku po derby, jak v mojí náruči žužlá dudlík. Až jsem měl slzy v očích, když jsem to viděl.
Už je to dvacet let. Chápete?
Ani tomu nemůžu uvěřit. Čas je neúprosný. Potkávají mě kamarádi a ptají se: Jak dlouho ty vlastně pracuješ v Teplicích? Cože, skoro patnáct let? Děláš si legraci? Ne, nedělám, je to fofr.
Proč jste vlastně skončil ve Spartě?
Bůh ví. Byl jsem zrovna s národním týmem v Teplicích, hrál se kvalifikační zápas s Walesem, ve kterém se dvěma góly proslavil David Lafata. Sparta mezitím angažovala nového trenéra a mimo jiné oznámila, že se rozloučí s několika lidmi z realizačního týmu. Přišel za mnou pan Hrdlička, velký teplický šéf, dnes už bohužel nebožtík, a povídá: Edo, jestli se to bude týkat tebe, beru tě okamžitě.
Tušil jste?
Ani omylem. Schytal jsem to já, kustod Jarda John a asistent Mirek Jirkal. Přesně si pamatuju, jak mi to tehdejší prezident Pepa Chovanec vysvětlil: Edo, nic proti tobě nemáme, pracuješ dobře, ale musíme něco změnit.
Aha.
Myslel jsem si, že je to skrytá kamera. Já pro Spartu žil a žiju pořád. Když mi řekli, že trenérem bude Míša Bílek, zakřičel jsem radostí: Bomba! Jenže pak to strašně zabolelo a hořkost v sobě cítím pořád.
Prý vám tehdy legendární záložník Pavel Nedvěd nabízel práci? V Juventusu?
To ne, chtěl mi pomoct jako kamarád. Volal mi a povídá: Zkus být nad věcí, seber se a přijeď za mnou. A tak jsem se vydal do Turína, kde Méďa vymýšlel, co se mnou. Když se ozvaly Teplice, bylo rozhodnuto. Šel jsem rád.
Sparta od roku 2006 nezažila Ligu mistrů. Na titul čeká šest let. Neprosil vás ředitel Rosický, ať přijdete kabinu vyhecovat?
Už kvůli Teplicím, kterým jsem vděčný za šanci, by to nebylo fér. Ale Tomáš se mě ptal, když ve funkci začínal. Nechtěl jsem přicházet na něčí úkor.
Ale?
Pořád doufám, že se do Sparty jednou vrátím.
Jako?
Jako masér! Nic jiného neumím.
Před dvaceti lety jste řídil oslavy titulu. Vzpomínáte?
Vráťa Lokvenc se narychlo vracel z porodnice a chtěl oslavit malou Míšu. Byla plná Letná a se Slavií jsme prohrávali 0:1. A najednu bum, bum, bum. Vráťa tam šoupnul dva góly, Slavia dostala příděl a my až do rána slavili titul. Povedlo se to sakumprásk.
Pamatuju, jak jste v kabině plaval kraula v šampaňském.
Bouchalo to ve velkém, létaly špunty a mě nenapadlo nic jiného, než skočit do bazénu a udělat legraci. Stejně jako když jsme s Teplicemi porazili Plzeň a já si hlavu polil plzeňským pivem. U mě to prostě bývá spontánní.
Nic připraveného? Vaše oslavy bývají mezi fotbalisty populární.
Jsem dost pověrčivý, takže dopředu si většinou nic nechystám. Žádné bonmoty, žádné rýmy. Třeba na jaře 2001 mi zhořklo, jak jsem plánoval oslavy po derby. Pavel Kuka nám nastřílel hattrick, a byť jsme celý zápas vedli, hrálo se 4:4. Nádherný zápas to byl, ale mně se vymstilo, že jsem fotbal podcenil.
Derby jste vždycky prožíval víc.
Nejvíc! Pamatuju si každou chvíli před zápasy. Den D, neskutečný napnelismus. Trenér Franta Straka mě jen utvrdil, jak je to extra.
Čím?
Podzimní derby 2004, přespávali jsme v hotelu Praha. Před večeří celý sál zhasnul a rozsvítilo se jen jedno velké světlo. Najednou na stolečku přijížděl veliký pekáč, který tvořil z půlky tatarák a z půlky bílá cibule se slávistickou hvězdou. Franta si nás zavolal: Pojďte sem, všichni se chyťte a buďte jako jeden chlap! Když pak šel trénovat Slavii, vůbec jsem nechápal, jak to mohl udělat. Tehdy, jako sparťan, ukázal na pekáč a tím svým mile zblázněným výrazem hecoval: Teď ten tatarák sežereme a zítra zmydlíme slávisty. Kluci zblajzli tatarák a při zápase byli jako utržený vagon. Prostě tu Slavii zadupali.
Jako před dvaceti lety. V brance Blažek, před ním Novotný, Fukal, Jarošík, Rosický, Baranek, Svoboda, Siegl. Na lavičce Ivan Hašek.
Nešlo ani tak o jména, jako spíš o srdce, o partu. Zpětně slýchám, jak nám rozhodčí připískávali, jenže my šli do Ligy mistrů a váleli tam taky. S Bayernem, Feyenoordem, Laziem, s Realem Madrid. Ti kluci byli nejen kvalitní borci, ale měli v sobě bojovné srdce. To byla esence, která Spartu posouvala. Soudržnost, kolektiv, energie. Věřit si, věřit si, věřit si! Nepochybovat! Kluci se před zápasy hecovali: Lehneme na ně, zadupeme je.
A ono jo.
Víte, já dělám do fotbalu čtyřicet let a troufám si říct, že parta je ze všeho nejdůležitější. Parta hráčů, kteří si jsou blízcí a jdou za stejným cílem. Ač sparťan, viděl jsem to v poslední době na slávistech v reprezentaci. Věřili si, bylo jim fajn, když byli spolu. To je parta! To je cesta k vítězství!
A sparťanská cesta k návratu je jaká?
To nevím, nejsem tam, nevidím do toho. Chraň bůh, že bych chtěl někomu radit, jen jsem přesvědčený, že Sparta musí být česká.
Proč?
Protože Sparta. Protože Slavia. Všechny kluby se o tom přesvědčily, že nejméně sedmdesát procent kádru by mělo zůstat českých. Nezlobte se na mě, ale jak chcete deseti cizincům vysvětlit, co je to derby? To musíte mít v srdci, Spartu musíte dostat pod kůži. Když angažovali Itala Stramaccioniho, bylo to špatně. Nová Sparta se nepovedla.
Aby vás nelynčovali.
Tak ať. Třeba je to příliš zastaralý názor, ale já si za ním stojím. Tomáš Rosický je světlo na konci tunelu. Až se otrká a pozná funkcionářskou alchymii, bude Spartě zase líp. Už brzy.
Mimochodem, jak se změnila vaše práce, když začal korononavirus?
Měl jsem měsíc volno, což bylo neobyčejně povznášející. Vyřídil jsem spoustu restů, dokonce zašel na ryby. Vzhledem k tomu, že pracuju pro Teplice a zároveň pro reprezentaci, nemám volno prakticky nikdy.
Čím jste začal při restartu?
Nafasoval jsem v kanystrech třicet litrů dezinfekce, čistil balony a všechny další pomůcky. A hlavně jsem hráčům měřil teplotu.
Obával jste se, co naměříte?
Jel jsem jako na celnici, cvakal a cvakal. Ale samozřejmě vnímáte, že to není příjemná situace. Co kdyby?
Co kdyby?
Někteří kluci jezdili na trénink na kole, a když jim zasvítilo červené světýlko, hrklo ve mně. Ale byli podchlazení, takže v pořádku. Postupně jsme si na ten rituál zvykli. Až si myslím, že se u lidí vytvořil hysterický strašák. Upřímně, nechci koronavirus podceňovat, ale já už ani televizi neposlouchám. Mám kolem sebe samé mladé a zdravé kluky... Sám se cítím svěže.
Bude vám třiašedesát.
Důchod? Do toho se mi nechce, i když v červnu budu potřetí dědečkem. Šíleně mě nabíjí, když můžu být s mladými. Získávám z toho energii. Tomáš Rosický mi jednou řekl: Edo, vždycky mě to vyhecuje, když nás vyblázníš. Těch jeho slov si cením, protože znamenají můj život. Neprohrát!
Když vás manželka vidí, jak v kabině po vítězství hulákáte a skáčete jako pavián, nestěžujete si?
Že se chovám dětinsky? Vůbec. Kvůli tomu si mě vzala. Zrovna pro ni jedu a budu stejný šašek jako dřív. Už jsme spolu přes čtyřicet let. Ona ví, že jsem střelený.
Jak jste se seznámili?
Na diskotéce, rok 77. Já nakráčel v amerických kšandách a ona je měla taky. Na jedné půlce modrý pruh, na druhé hvězdičky. A už to bylo.
Ti kluci byli nejen kvalitní borci, ale měli v sobě bojovné srdce. To byla esence, která Spartu posouvala. Soudržnost, kolektiv, energie. Věřit si, věřit si, věřit si!