Rok, který nám změnil život. Kvůli kytce

Bohumila Špačka, editora MF DNES

Tenhle rok, dva tisíce dvacet, přinese nějaký velký zlom,“povídám na Silvestra ženě. „Cítím to v kostech. Ještě nevím, co to bude, ale bude to něco, po čem už náš život nebude jako doteď.“

Nyní, o čtyři měsíce později, mohu jen konstatovat, že jsem to trefil. Dokonale.

Nevím, jak to máte vy, ale život naší rodiny se změnil od základu.

Do života nám vstoupil zmijovec.

Je to taková zvláštní květina. I když „květina“asi není úplně ten správný výraz, řekněme tedy spíše rostlina. Vypadá jako podivný stromeček. Dlouhý štíhlý kmen, ze kterého nahoře vyrůstají vodorovné větvičky. A na těch lístky ve tvaru bobkového listu.

Bůhvíproč jsem si někdy začátkem roku vzpomněl, že kdysi dávno pradávno, za mého dětství, jsme doma zmijovce mívali. Nad dvojkou červeného jsem o tom vyprávěl ženě. Že je to fakt zvláštní kytka a že se mi tehdy coby dítěti docela líbila.

Žena na to nic. Upíjí ze sklenky, pokyvuje hlavou.

A o pár dní později u nás zvoní kurýr zásilkové služby. Předává mi balíček. Nesu domů ten balíček, žena se usmívá a povídá: Rozbal ten balíček.

Byly tam dvě prapodivné brambory. Zmijovce.

V tu chvíli jsem se jako ve stroji času přenesl o čtyři desetiletí nazpět a všechno se mi to vybavilo. Ten stromeček, jak jsem ho popsal na začátku, totiž neroste pořád. Vypučí každé jaro z té divné hlízy, přes léto si vegetuje a pak náhle zvadne. Hlízu vyhrabete z květináče, dáte ji do krabice, strčíte do sklepa. A na půl roku na ni zapomenete. Na jaře ji zase zasadíte a tak pořád dokola, jen ten stromeček je každý rok větší a větší.

Největší ze zmijovců, co si pamatuju z dětství, měl na výšku necelý metr, a to i když do toho započítám chybovost odhadu člověka, který tehdy sám o mnoho víc než metr neměřil. Od toho se odvíjela i má očekávání ohledně zmijovců model 2020. Nemohl jsem se zmýlit víc.

Naše dva zmijovce začaly růst začátkem března. Trávíme teď dost času doma, takže mám ideální příležitost to pozorovat.

Nejdřív se objevily nafialovělé výhonky. Tlusté, špičaté jako hrot kopí. Rostly a rostly, a když dosáhly mnou předpokládané výšky, udělaly něco nečekaného.

Rostly dál. A dál a dál. A pak z nich vyrazily větvičky a roztáhly se do šířky.

Místo očekávaných ani ne metrových stromečků máme teď doma téměř dvoumetrové obludy. A stále rostou. Denně o desítky centimetrů. Vypadá to, že jim bydlení budeme muset přenechat a hledat střechu nad hlavou v azylovém domě.

A to jsme ještě měli obrovské štěstí, že nám žádný ze zmijovců nevykvetl!

To je nesmírně vzácná událost, ta kytka totiž kvete jen jednou za několik let. Všichni pěstitelé zmijovců se na to celé roky těší, a když se to stane, omdlévají štěstím, oslavují a dávají fotky své kytky na internet. Problém je ta „vůně“.

„Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně,“říká Shakespearova Julie Shakespearovu Romeovi.

Je to pravda pravdoucí a v případě rozkvetlého zmijovce to platí dvojnásob. Ten by mohli klidně přejmenovat třeba na mateřídoušku, ale stále by byl cítit jako chcíplá srnka.

Zmijovec v květu totiž strašlivě smrdí. To všechno tady nevyprávím jen tak zbůhdarma. Samozřejmě, že z toho plyne několikeré poučení:

– není každá brambora, čím se zdá být,

– je lepší být doma zavřený s kytkou než se smradlavou kytkou,

– a kdo tomu nevěří, ať si to zkusí. Na podzim můžu nabídnout odnože.