Sovětská Smerš zřídila pro odvlečené Čechoslováky lágry
Sovětská vojenská kontrarozvědka Smerš po druhé světové válce zatýkala v Československu zejména ruské a ukrajinské emigranty či nejvyšší představitele podkarpatských Rusínů. Jen v Praze byly během první vlny zatýkání do 31. května 1945 zadrženy až stovky osob. „Do Československa se vrátilo asi jen 70 lidí,“říká historička ÚSTR Anna Chlebina.
Jak Smerš vlastně fungovala?
V roce 1943, kdy Rudá armáda přešla do ofenzivy, Sovětský svaz zřídil tyto jednotky, které byly buď civilní, podřízené hlavě NKVD Lavrentiji Berijovi, nebo součástí armády podřízené přímo Stalinovi. Na rozdíl od jiných jednotek NKVD měly i soudní pravomoci, takže mohly kohokoliv zatknout, odsoudit a poslat do vězení. Na osvobozeném území uplatňovaly pravidla podléhající jurisdikci SSSR, ačkoliv se jednalo o cizí a suverénní státy. Pro ně zkrátka jejich vlast končila tam, kam došla noha rudoarmějce.
Dobytá území a priori pokládali za svá?
Zjednodušeně řečeno. Měly za úkol v nich nastavit vlastní pravidla, která odpovídala jakýmsi jejich hodnotám, čili šíření a budování komunismu. Ti, kteří se těmto hodnotám vzpírali, byli automaticky nepřítelem. A mezi nimi byli jako první na ráně emigranti, kteří po Velké říjnové revoluci a v důsledku prohrané občanské války odešli ze SSSR. A Sověti Československo vnímali jako hnízdo těchto živlů.
Předpokládám, že do Československa přicházely již s nějakými seznamy.
Jistě to nevíme. Nicméně mnozí historici předpokládají, že jim nechtěně pomohla samotná ukrajinská a ruská emigrace, protože mezi válkami vydávala spoustu periodik a knih věnovaných činnosti krajanů. Oni tehdy prostě chtěli zdokumentovat, z jakých důvodů odešli a proč proti bolševikům bojují. Sovětským tajným službám se pravděpodobně rovněž podařilo infiltrovat tyto komunity svými agenty. Smerš pak měla snadnější práci ty lidi dohledat. Zkrátka, hodně věcí už měly připravené a stačilo se jen dostat na československé území.
Československé úřady v tom žádnou roli nehrály, že?
V té počáteční vlně ne. Na ministerstvu zahraničních věcí ČR se dochovalo obrovské množství dokumentů dokládajících usilovnou snahu československých úřadů zjistit, co se s unesenými lidmi stalo. Na velvyslanectví v Moskvě měl tuto agendu na starosti pozdější významný katolický intelektuál Václav Vaško. Po komunistickém puči v roce 1948 byl z Moskvy odvolán, později internován v Jáchymově. A československé úřady po roce 1948 také ochotněji předávaly Sovětům osoby, které si vyžádali.
Jak rychle začala Smerš zatýkat?
Zatýkalo se v podstatě hned, jakmile Rudá armáda vstoupila na československé území. A určitě další rok tu operovala.
Kolik lidí bylo vlastně odvlečeno?
V 90. letech bylo prokázáno 295 osob, přičemž asi dvě stě mělo československé občanství. Ti další měli trvalý pobyt na území Československé republiky nebo takzvaný Nansenův pas, což byl speciální doklad vydávaný uprchlíkům z bývalé Ruské říše. To se ale bavíme o lidech unesených pouze z českých zemí. Na Slovensku se jednalo o tisíce osob. Problém je v tom, že máme stoprocentní přístup jen do českých archivů, a teď se naštěstí otevřely i ty ukrajinské. Počet tedy není pravděpodobně konečný. Vězeňské knihy, kde měli být všichni odvlečení registrováni, jsou bohužel v archivech na území Ruské federace, čili nedostupné.
Co se dělo se zatčenými?
Vždy je odvezli do nějaké věznice, kde je vyslýchali. Na československém území byl velký filtrační tábor v Ratiboři. Další byly zřízeny třeba v bývalé věznici gestapa v Bautzenu nebo v bývalém nacistickém koncentračním táboře Buchenwald. Někteří zemřeli už v průběhu vyšetřování, protože šlo o starší lidi, byli nemocní a podobně. Ostatní pak zpravidla čekala cesta na Sibiř do lágru k výkonu trestu, kde často zemřeli už třeba během prvních týdnů. Zbytek si musel odpykat celý uložený trest.
Dotkly se perzekuce jejich rodin?
Většinou ne. Ty rodiny kolikrát ani nevěděly, co se s jejich příbuzným stalo. Neměly žádné informace. Nicméně československé úřady či zaměstnavatelé některým rodinám vypláceli určité kompenzace, třeba půlku platu zmizelého živitele. Alespoň to tedy bylo do roku 1948. Ovšem většinou byly ty rodiny odkázány samy na sebe.
Jak dopadli ti, kteří v gulagu přežili?
Po Stalinově smrti a odpykání trestu se mohli vrátit, ale část to ani nedokázala, byli ve velmi špatném zdravotním stavu. V letech 1953 až 1956 se do Československa vrátilo asi sedmdesát lidí.