Strýček Sam sype dolary
Někteří lidé se díky podpoře rozhodli udělat si prázdniny až do konce roku
Americká státní pokladna přezdívaná „strýček Sam“se teď v době koronavirové spíše podobá „oslíčkovi“, který se nepřetržitě otřásá. Jedině tak se dá přirovnat přísun stimulačních peněz na konta Američanů. Jde o hektické, dezorganizované manévry, které úřady absolutně nezvládají.
Peníze tak někdy přistanou na účtech podnikatelů, kteří o podporu nežádali a ani ji nečekali. Extrémy se dějí i na poli soukromých osob a rodin. Na jedné straně se nemůže na pracovní úřad dovolat finančně zruinovaná kadeřnice, matka dvou dětí, samoživitelka, která na kontě téměř nemá ani na jídlo. Pracovat navíc nemůže ani doma a virtuálně se stříhat nedá.
Na straně druhé má štěstí třeba instruktorka jógy, která odmítá online trénink, a tudíž se automaticky zařadí do nezaměstnaných chudáků postižených katastrofou covid-19. Vyplatí se jí to. Podpora je větší než plat a zaručuje trvalý příjem až do konce roku 2020. Tak proč si neudělat prodloužené koronavirové prázdniny?
Je to jako v loterii
Já sama jsem ten první případ podnikatele, který o nic nežádal, nic neočekával. A jednoho dne mi na mém byznys kontě přistálo 20 tisíc dolarů. Patřím stále do sekce „drobných podnikatelů“, vlastním uměleckou školu, která má asi 300 žáků a 20 učitelů. Hned ráno volám do banky, kde mě dobře znají, a ptám se, odkud je těch 20 tisíc. „Ale to je od federální vlády na stimulaci tvého byznysu, abys mohla zaplatit své učitele a nájem a další náklady,“vysvětluje mi bankéřka. Doslova
zalapám po dechu, učitele platím normálně. Bylo to náročné, ale přeorientovali jsme se na online třídy, jedeme dál, děti umění potřebují, možná více než kdykoliv jindy. Nabíráme díky novému způsobu online lekcí i děti z ostatních států, v podstatě jde o něco nového, co nás může obohatit do budoucnosti. Navíc nám majitel budovy snížil nájem o 30 procent.
Kdo by neměl radost. Je to úžasná injekce. Připadám si, jako bych vyhrála ve sportce. Peníze si tak se vší skromnosti, vychovaná mou českou babičkou, ukládám do spoření. Stále se z toho ale nemohu vzpamatovat a každé ráno se dívám na konto, zda ty tisíce zase nezmizely. Třeba budu nakonec ráda, že tam jsou, kdoví co bude v létě.
Už mě to nebaví, zavírám
Ale ne každý má stejný přístup. V USA bych to tedy neočekávala. Připadám si jako v nastávajícím socialismu a republikánští aktivisté vyvolávají hesla ve stylu, že to je právě to, co chtějí demokrati.
„Více lidí závislých na vládě znamená více hlasů pro nového prezidenta Bidena.“Rozbouřený Washington vykřikuje, kolik ještě pošle dalších miliard na to, aby lidé nestrádali, aby se rozjela ekonomika nebo aby si všichni koupili, co potřebují. Podnikatelé, kterým se nechce něco změnit a o něco se snažit, to takzvaně vzdávají. Říkám „takzvaně“, protože by to tak nemuselo vůbec být. Hodí se jim to. Zakrývají tak skutečnost, že už před koronavirem to nebylo růžové, takže teď je vhodná doba s tím jednoduše seknout.
„Jsem z mé restaurace unavený už delší dobu, smlouvu s majitelem prostorů, které používám, mám na další tři roky, ale myslím, že to zavřu, nevyplatí se mi znovu otevírat a začínat, kdoví co bude,“svěřuje se mi majitel mexické restaurace v severokarolínském městě Charlotte. Jmenuje se Carlos, je mu 55 let, má tři děti. On i manželka už dostali podporu jak sami na sebe, tak na děti. Ta jim bude přicházet minimálně dalších šest měsíců. Pokud Carlos skutečně hospodu zavře, majitel budovy po něm nemůže nic chtít, alespoň teď je to nezákonné. Carlos se tak ani nesnažil o rozvážení jídel do domovů a bytů či kanceláří zákazníkům, kteří si rádi oběd či večeři objednávají online. Ta práce se mu prostě teď nevyplatí. Podobně jedná spousta dalších restaurací nebo drobných obchodů. A v neposlední řadě i jedinci.
„V červnu zpět nenastoupím,“oznámila mi sekretářka Jennifer. Má sice poloviční úvazek, ale pracuje tak u nás už tři roky. Její hodiny jsou zkrácené, ale v rámci možností v relativním normálu se ji snažím zaměstnat jinak, když teď většina učitelů učí z domova. Navíc se rýsuje znovuotevření, které může nastat i příští týden. Čtyřicetiletá Jennifer však s manželem dostala tak velkou podporu, že se ani jednomu nevyplatí vracet do práce. A co víc – mě jako zaměstnavatele se nikdo na nic nezeptal, v podstatě Jennifer stačilo jen dokázat příjmy za rok 2019. Z toho se pak vypočítala dávka v nezaměstnanosti s dalším bonusem kvůli koronaviru.
To, že není moje sekretářka jediný případ, vím z dalších vyprávění a příběhů. „Nebýt koronaviru, nikdy bychom si neodpočinuli, máme konečně čas na děti, užíváme si to, dostali jsme navíc tak velkou podporu, že si všichni nakoupíme nová kola,“svěřuje se na sociálních sítích padesátiletá Linda z Floridy.
Telefonní linky se hroutí, ale...
Je to paradox, ale slýchám ve skutečnosti více příběhů lidí, kteří podporu dostali, než těch, kteří zůstali bez prostředků, jak to s oblibou popisují místní média. Není pochyb, že se telefonní linky úřadů práce pod náporem žadatelů o podporu hroutí, ale kdo vydrží, jistě zklamaný není. Určitě nejsem sama.
Peníze dokonce přistanou i tam, kde se to nečeká. Úřady omylem občas posílají peníze i na konta mrtvým, takže vdovy a vdovci dostali dvojnásobek, teď to ale stát chce zpět. Jak mohou úřady sypat peníze na konta všech, kteří jen zatelefonují, aniž by si předem ověřily situaci, nad tím zůstává rozum stát. Ano, může jít o výjimky, které ale potvrzují pravidlo. V tomto případě, že „čeho je moc, toho je příliš“. Tak štědrého strýčka Sama už Amerika asi nezažije.