Čechoslováci odvlečení Sověty
Rudá armáda bojovala, Smerš zatýkala
Sověti v létě 1945 odvlekli do gulagů tři stovky občanů Československa. Úřady jen bezmocně přihlížely.
Bývalý ruský diplomat Vladimir Trifiljevič Rafalský se po bolševické revoluci a vzniku Sovětského svazu usadil v Československu. Živil se jako soudní tlumočník z devíti jazyků, na Univerzitě Karlově vystudoval filozofickou fakultu, pracoval v pojišťovně. Jako bankovní úředník přečkal druhou světovou válku. A pak přišel 11. květen 1945.
Uplynuly pouhé dva dny od příjezdu Rudé armády do Prahy, když Rafalského v jeho bytě vyzvedl sovětský voják. To bylo naposledy, kdy ho jeho manželka Marie – dcera významného ruského generála Dmitrije Ščerbačeva – a jejich dvě děti viděly.
Většina ruských nebo ukrajinských emigrantských rodin na příchod agentů sovětské tajné služby Smerš vzpomíná podobně. U dveří zaťukal zdvořilý sovětský důstojník a požádal o pomoc, většinou s překladem, tlumočením nebo potřeboval někam ukázat cestu. A následovalo ujištění, že dotyčný je za chvilku doma.
Ta chvíle trvala deset let. Ale často se rodina s otcem, manželem nebo bratrem už nikdy nesetkala. Mnohdy se ani nedozvěděla, kde jejich blízký zemřel, kde je pohřben. Jen během léta 1945 byly z osvobozených Čech, Moravy a Slezska zavlečeny do Sovětského svazu minimálně tři stovky emigrantů, většinou již československých občanů. Další jména na seznamu díky historikům Ústavu pro studium totalitních režimů stále přibývají.
To, jak skončil Vladimir T. Rafalský, se jim však zatím dohledat nepodařilo. „Víme jen, že o týden později byl ve svém pražském bytě zatčen bratr Marie Rafalské Alexandr Ščerbačev a odsouzen na 25 let do nápravně-pracovního tábora. Zemřel v roce 1958 ve Vorkutě brzy po propuštění,“popisuje historička ÚSTR Anna Chlebina.
O osudu otce se rodina Rafalských dozvěděla teprve v 60. letech ze vzpomínek Nikolaje Siněvirského, který prý byl svědkem jeho „pádu“z okna ústředny NKVD v Praze. Žádná oficiální svědectví a dokumenty o jeho úmrtí však dosud nalezeny nebyly.
Úprk na Západ, únos na Východ
Do Československa se po roce 1918 dostalo téměř 30 tisíc lidí z bývalého carského Ruska. Z Ruska prchali před bolševismem a v Československu – od obrozeneckých dob tradičně rusofilní zemi – je vítali s nadšením. ČSR podporovala zejména studenty, kteří se měli vrátit do Ruska, až vláda bolševiků skončí. K tomu nikdy nedošlo.
Emigranti se tu usadili natrvalo, založili rodiny, vybudovali kariéru. Někteří se stali československými občany. Vznikla zde řada emigrantských spolků a organizací.
V Praze bylo ruské i ukrajinské gymnázium. Vycházely knihy, fungovaly vědecké instituce. Na pražských Olšanských hřbitovech vyrostl pravoslavný kostel i hřbitov. Všechno změnil rok 1945.
Sovětský svaz měl se zatýkáním emigrantů bohaté zkušenosti. Už ve 30. letech zavíral ty, kteří se z nějakého důvodu vrátili domů. Před příchodem Rudé armády tak na Západ uprchli všichni, kteří tušili, že by mohli mít problém, a zároveň byli schopni odejít. Zůstali většinou jen ti, kteří žili ve smíšených manželstvích a Československo a Prahu po dvaceti letech považovali za svůj domov. I tak jich nebylo málo.
Kolik lidí bylo nakonec z Československa odvlečeno, se začalo počítat až po roce 1989. První částečný soupis obsahoval 215 osob s československým občanstvím nebo trvalým pobytem v ČSR. Historikům ÚSTR se nyní podařilo doplnit dalších osm desítek jmen. „Smerš na území Československa
operovala do roku 1946, ale osmdesát procent emigrantů bylo zatčeno hned v květnu a v červnu 1945,“říká historička Anna Chlebina. Většinou se jednalo o muže staršího věku, vysokoškolsky vzdělané, odborníky ve svých oborech.
Podle dne jejich zatčení lze na mapě sledovat postup sovětských vojsk. První případy byly zdokumentovány v únoru 1945 v Popradu a ve Spišské Nové Vsi, v dubnu v Bratislavě, 3. května v Ostravě, 9. května v Brně a od 11. května v Praze.
Rodiny zatčených zpravidla netušily, kam jejich příbuzný zmizel. Někdy žily v nejistotě i celá léta. Všechny dotazy, s nimiž se zoufalé ženy a děti odvlečených obracely na sovětské orgány, totiž zůstávaly bez odezvy. A jejich otec, bratr či syn mezitím trpěl v sibiřském gulagu.
Ruská zkratka Smerš znamená v českém překladu Smrt špionům. Kontrarozvědka postupně zatýkala v celé obsazené Evropě – kromě emigrantů i kolaboranty, dezertéry. Prošetřovala i vězně nebo válečné zajatce. Po zatčení putovali do několika sběrných věznic. Tam proběhlo vyšetřování, byli oficiálně obviněni, což bylo důvodem pro převoz na sovětské území, kde padl trest. Ve většině případů se podle historičky Anny Chlebiny jednalo o desetiletý trest v některém z pracovních táborů daleko na východě. Ze zmiňovaných 215 případů se po Stalinově smrti vrátilo do Československa sedmdesát lidí. Mnozí však zemřeli už během vyšetřování, další nepřežili první týdny v táboře na Sibiři.
Československé orgány byly zpravidla naprosto bezmocné a bezpráví na svých občanech jen přihlížely. Ale často se o akci sovětské tajné služby ani nedozvěděly. Většina rodin tak po ztrátě živitele byla ponechána napospas osudu.
Zatímco ruské archivy jsou pro badatele nedobytné, v poslední době se českým historikům daří získávat materiály z těch ukrajinských. „Smerš spadala pod jednotky 1. a 2. ukrajinského frontu a materiály se pak dostaly do ukrajinských archivů. A nám se podařilo v nich najít řadu zpráv o zavlečených. Může jít asi o padesát vyšetřovacích spisů,“dodává Chlebina. Počet Čechoslováků odvlečených po válce z jejich nové vlasti tedy není konečný. Vězeňské knihy, v nichž mají být všichni registrovaní, jsou však v archivech v Ruské federaci. A ty jsou pro české historiky nedostupné.