Pomohli jsme, aby stát mohl testovat lidi
Češi vyvinuli testovací sadu, díky které laborant po odběru zjistí, jestli je člověk pozitivní.
Když zdravotníci lidem odeberou z nosohltanu při testování na koronavirus stěr, pošlou jej do laboratoře. Její pracovníci potřebují speciální testovací sadu, která je potřebná k izolování virové RNA ze vzorků. Až poté mohou říci, jestli je pacient pozitivní, či negativní.
Jenže při nástupu epidemie nastala obrovská poptávka po těchto testovacích sadách (kitech) a po celém světě jich byl nedostatek.
V Česku s řešením tohoto problému pomohl tým pod vedením Pavla Šáchy, vědce z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd.
Ten na jaře zanechal jiné práce a s kolegy se vrhl na vývoj testovacích kitů, aby Česko nebylo závislé na dodávkách ze zahraničí. V rozhovoru Šácha vysvětluje, že déle než vývoj testu trvá nyní zařídit to, aby se kit mohl prodávat laboratořím.
Nebyl to stres? Lidé mají představu, že vědci jsou ti, kteří bádají v laboratořích a přemýšlejí nad novým řešením třeba i roky, a vy jste teď měli jen pár týdnů?
Vyvinout kit je v podstatě jednoduchá záležitost. Bylo jen potřeba pracovat velmi rychle s velkým nasazením. Umožnila to i má manželka Jana tím, že odjela na chalupu a vzala na sebe starost o děti i s náročnou mimoškolní výukou a ještě zaměstnáním. Patří jí za to obdiv.
Pojďme k testovacímu kitu. Jak jste daleko?
Díky enormnímu nasazení zejména mých kolegů Robina Kryštůfka a Františka Sedláka a za velké pomoci dalších kolegů z laboratoře se podařilo kit vyvinout během tří týdnů. Částečně paralelně probíhalo ověřování výsledků ve dvou nemocnicích a Státním zdravotním ústavu, které prokázalo, že kit dosahuje porovnatelných, a někdy i lepších výsledků než ty komerční.
Můžete vysvětlit, v čem se ten váš způsob izolace RNA liší od té, která se používá komerčně?
Cílem bylo, aby se právě příliš nelišil, aby bylo možno izolovat RNA tak, jak jsou laboratoře zvyklé. Pouze aby byl sestaven z dostupných dílů, což se podařilo. Co se nepodařilo,
Věda v praxi
bylo přimět některé výrobce přístrojů, které se v laboratořích používají, aby své uzavřené stroje otevřeli pro naše kity. Tyto stroje se tak nedaly použít a bylo potřeba vyvinout metody s použitím otevřených automatizací, čehož se s pomocí zejména kolegů z Českého vysokého učení technického a Nemocnice Na Bulovce dosáhlo. Laboratoře, které využívají tyto otevřené stroje, nejsou závislé na konkrétním výrobci kitu, jenž uzavřený přístroj dodává. I tak se nám ale za tu dobu podařilo vyrobit a dodat českým laboratořím kity pro 50 tisíc testů na vyzkoušení.
Co se zatím ukazuje jako největší překážka?
Kit jsme vyvíjeli s tím, že ho bude možné zdarma používat k testování pacientů ve fakultních nemocnicích a na Akademii věd. Peníze získané z prodeje komerčním laboratořím měly jít na rozvoj akademických testovacích kapacit. Ústav organické chemie a biochemie jako veřejná výzkumná instituce je však svázán řadou předpisů, které mu neumožňují něco takového prosadit. Jako nejlepší současná volba se tedy jeví neexkluzivní licencování našeho kitu společnostem, které se postarají o výrobu a prodej. To považuji za největší překážku. Přestože se naše kancelář o licencování moc snaží.
Bude vaše metoda izolace snadno dostupná?
To souvisí s tím, jak rychle si společnosti budou schopné know-how licencovat. My jsme pořád připraveni v případě nedostatku dodat potřebné kity klinickým laboratořím.
Bylo potřeba jen pracovat rychle a s velkým nasazením. Umožnila to i má manželka Jana. Na chalupě na sebe vzala starost o děti.
Věřím, že týmů, které pracují na něčem podobném, je hodně. Sledujete konkurenci? Je stále ten nedostatek tak akutní?
Věřím, že ve světě je řada týmů, které přípravu kitu také zvládly a díky třeba lepším předpisům je mohly snáze uvést do praxe a výroby. Možná, že i kvůli tomu je už snad situace stabilizovaná a nás může hřát pocit, že v době nouze se nám podařilo s testováním výrazně pomoci.