Národní tance s Filipem
Komunista Vojtěch Filip nemá být ve vedení Sněmovny. Ale na základě politické dohody, nikoli hysterických výkřiků.
Předseda KSČM Vojtěch Filip dal rozhovor ruskému armádnímu webu Krasnaja zvezda. Tomu, který před časem psal, jak Češi mají být vděčni za sovětskou intervenci v roce 1968. Proti gustu žádný dišputát. Filip v rozhovoru mluvil o nárůstu fašistických tendencí v Česku, projevujících se oslavováním banderovců a vlasovců. S tím se špatně polemizuje, když nad prvními nacistickými kolaboranty, velebenými na spřátelené Ukrajině, se u nás dnes přivírají oči, a druhým se dokonce stavějí památníky.
Filip také v rozhovoru plivl na československé legionáře. Ale překvapí to někoho? Kdyby je chválil, byl by zralý na partajní soud, ne-li na svěrací kazajku. Vždyť minimálně od známého čeljabinského incidentu vedly legie s bolševickým režimem v Rusku regulérní válku.
Tolik k věcné podstatě nové politické bitvy o to, zda má Filip zůstat ve vedení Sněmovny. Komunisté mají před sjezdem, předseda sklízí od stalinistů kritiku za nízké preference a spolupráci s miliardářem Babišem, a tak přitvrzuje. Ale i kdyby bylo po sjezdu: Filip se prostě chová a mluví jako komunista. K tomu netřeba louskat azbuku na armádním webu, stačí prolistovat skoro dvě stě let starý Komunistický manifest.
Kdo je Filip a kdo jsou komunisti, věděli všichni, kdo jim kdy pomáhali k postům nejen místopředsedy Sněmovny, ale také šéfů stěžejních parlamentních výborů, hejtmanů, starostů či radních. Konkrétně do vedení Sněmovny přišli komunisti už před 18 lety. Zatímco Miloš Zeman si v čase opoziční smlouvy na Václavu Klausovi poměrné zastoupení v řízení parlamentu ještě neprosadil, zavedl ho Vladimír Špidla s tolerancí koaličních lidovců a Unie svobody, ideové to pramáti dnešní TOP 09. Od té doby se to drží, s jedinou výjimkou v éře Petra Nečase. Takže i když se dnes Petr Fiala buší do prsou, že ODS dlouhodobě přítomnost komunistů ve vedení Sněmovny odmítá, faktem je, že za Topolánkovy vlády tam Filipa také tolerovala, stejně jako Kalouskovi a později Čunkovi lidovci.
Mají sedět zástupci extrémních proudů ve vedení parlamentu, a tak reprezentovat Česko? Autor tohoto textu má za to, že nikoliv, ale jde o politické rozhodnutí. Problém je v tom, že v dnešní nové bitvě o Filipa fakticky nejde o jeho odvolání, je to jen hlasité plácnutí do vody. Jako první s tím před pár týdny přišla Markéta Pekarová Adamová, když se Filip otřel o tři pražské starosty hlídané policií. Blýskla se tím sice ve všech médiích, ale skutek utek: i když od té doby proběhly už nejméně dvě schůze Sněmovny, vůbec tam jeho odvolání nenavrhla.
Teď se pro to sice houfuje širší podpora, ale ani tentokrát to nepřeroste úroveň dětské (dětinské?) hry. Každý, od Pekarové přes Babiše až po Hamáčka, ví, jak je důležité míti Filipa. Kdyby vládní strany hlasovaly pro jeho odchod, KSČM okamžitě skončí s podporou kabinetu. Chce-li někdo opravdu očistit vedení parlamentu od extrémů, přišel by s konkrétní dohodou: KSČM jde ze hry a vládu místo ní budeme tolerovat my, na základě těch a těch podmínek. Takhle se dělá politika, tamto je jen špatné divadlo.