Titán zase na křehkých nohou. Phelpse deptá pandemie
Soudě pouze dle jednoho superspecializovaného měřítka, na této planetě nikdy od časů novodobých olympiád nestál větší obr.
Nebo přesněji: neplaval. Jenže na co je Michaelu Phelpsovi aktuálně jeho 23 zlatých medailí z olympijských bazénů (a 28 cenných kovů celkem), když pro ESPN natvrdo přiznává: „Nikdy v životě mě nic tolik nepřeválcovalo.“
Titán, jehož ruce o rozpětí kondora tak neomylně přitahovaly zlatý kov, totiž trpí depresemi. A ty v časech celosvětové pandemie covidu-19 zase nabujely do těžce zvládatelných rozměrů (nejen proto, že situace v USA je spíš špatná).
„Jak se mám? Řekněme to takhle. Pořád ještě dýchám,“uvedl.
O stavu svého duševního zdraví Phelps prvně promluvil před olympiádou v Riu. Později přiznal dokonce myšlenky na sebevraždu. Ne, tohle nejsou obyčejné splíny, co postihnou čas od času každého. Je to i jiný příklad než ten, když nedávno Serena Williamsová upřímně líčila, že jí karanténa „leze na mozek“a že na svoji dceru startuje příliš zbytečně a příliš často, s čímž se také dá snadno ztotožnit.
Čtyřiatřicetiletý Phelps je na tom hůř.
O dost hůř. „Pandemie je výzva, jakou jsem nikdy neočekával,“uvedl. „Všechna ta nejistota. Tolik otázek. Nutnost být zavřený doma. Kdy to skončí? A jak bude vypadat život, až to skončí? Dělám všechno pro své bezpečí? Je v bezpečí má rodina? Šílím z toho. Jsem zvyklý na cestování, soupeření, na potkávání se s lidmi. Tohle je blázinec. Jsem pořád na nervy. Jsem pořád v defenzivě. Tak snadno se nastartuju...“
Plavecký superman se netají tím, jak nepříjemné mu bylo – a pořád je – konstantní zkoumání jeho minulosti, opakující se otázky na průšvihy, flámy, nucený pobyt v protialkoholní léčebně. Ale chápe, co pozitivního může přinést. Stal se propagátorem důrazu na mentální zdraví. V minulosti proto pronesl: „Mám šanci zachránit tím životy, a to je pro mě daleko důležitější než jakékoli olympijské zlato. Mluvit je klíčové. Sám dávno vím, že je v pořádku nebýt v pořádku.“
I proto se zase veřejně podělil o pocity, které nejsou vůbec k závidění, naopak. Ale jak sám vysvětluje: „Je potřeba se naučit určité postupy a držet se jich a věřit jim; tak abyste se nedostali do negativní spirály. Takových nás jsou mraky.“
Co ho tedy aktuálně drží nad vodou – životní, už nikoli tou bazénovou – v době koronavirové?
„Nadechnout se. Zeptat se sám sebe: Odkud prýští tyhle emoce? Proč mnou cloumá vztek? To mě naučila terapie,“popsal pro ESPN. „A pak přijdou momenty, kdy jsem ztracený ve své mysli, mám pocit, že už to nemůže být horší... A přijde Boomer, můj čtyřletý syn, obejme mě a řekne, že mě miluje. Ve chvíli, kdy byste to absolutně nečekali. To je doslova ta nejlepší možná věc na světě.“
Phelps obratem dodává, že se třeba ošklivě pohádal se ženou – a že mu to i přes výčitky svědomí částečně uleví, protože nashromážděné emoce tak zmizí. Není dokonalý, určitě ne. Blízcí jsou každopádně klíč.
„Všichni chceme být tou nejlepší verzi nás samotných,“líčí. „Ale není to snadné. A nikdo z nás to nezvládne sám.“
Což dává jistou naději, že problémy jednou odplavou. I ty u největšího z velkých šampionů.