Boj až do konečného fiaska
Rozporuplné zprávy z Afghánistánu: krvavá jatka v porodnici v Kábulu, na druhé straně dva místní vzdoroprezidenti konečně dospěli ke smíru. Jak naivní je v této bohem zapomenuté zemi vyhlížet blýskání na lepší časy?
Afghánistán nelze řídit s představou, že cizí politické ideje musí místní vnímat jako dar z nebes.
Psát o Afghánistánu a jeho věčné válce nízké intenzity působí chvílemi skoro trapně. Zprávy o tamějších hrůzách či svárech – nejnověji o konfliktu mezi dvěma vzdoroprezidenty – jsou vždycky tak nějak na jedno brdo. Tudíž se občas mezi extra cynickými žurnalisty říká, že pro novináře je afghánská štace hrob. Že jde o nefunkční stát s „hindúkušsky“obří korupcí nebo permanentními boji, ví dnes už i pověstná babička ze Šumavy. Vždyť od roku 2001, kdy Západ odstartoval hazardní invazní operaci s názvem Trvalá svoboda, slýcháme de facto pořád totéž. Lišila se jen míra propagandistického výkladu kampaně, toho času vybojované až do konečného fiaska.
Na slovo „propaganda“zde musíme položit důraz. Důvodů je přehršle, ale kdyby snad přece jen někdo zapochyboval, lze si snadno a rychle osvěžit paměť. Na sklonku loňského roku propukl v USA významný skandál, pro nějž se ujalo pojmenování Afghanistan Papers. List Washington Post tehdy otiskl dlouho utajované oficiální materiály, jež potvrzovaly dosavadní veřejné tajemství: aktivity „ozbrojených misionářů“v Afghánistánu se dlouhodobě opíraly o úmyslně zkreslovaná fakta i další systematické mediální manipulace. Neboli o programové ohlupování veřejnosti.
Taková díra do světa to ale vlastně nakonec ani nebyla. Informovanější čtenáři si mohli okamžitě vybavit aféru mnohem starší, svým způsobem závažnější. Stejné noviny při ní pomohly provalit víceméně totožný vládní postup při konfliktu ve Vietnamu. Obdobné byly koneckonců i sebestřednost, arogance a neschopnost poučení, s nimiž supervelmoc nakráčela k „budování a obraně svobody“. Byly vlastně ještě větší, neboť se týkaly prostředí, kde předtím tragicky pohořel Sovětský svaz.
Země, kterou nejde dobýt
Čímž se vracíme také k úvodnímu pojmu „trapnost“, jelikož dnešní islamističtí povstalci bývali za oněch časů vděčnými klienty ambiciózních západních demokracií, uváznuvších nakonec v Afghánistánu na dvakrát delší dobu než Sověti. S válečnými náklady kolem jednoho bilionu dolarů.
Klientelismus se tu zjevně uchoval. Inu, náleží ke kulturní tradici – a nikoliv jen mezi permanentně válčícími Afghánci... Co se týče dotyčného regionu, pozorovatelé vždy zdůrazňovali, jakou službu studenoválečnickému Pentagonu dělal sousední Pákistán. Najmě jeho tajné služby a zvláštní jednotky. Islámábád však, stejně jako podporovaní tálibánci, hrál při protisovětských akcích vlastní hry, s čímž doteď nepřestal. Bez pomoci sunnitské jaderné mocnosti, která je možná potenciálně nebezpečnější než tolikrát ostouzený Írán, by totiž mnohé odbojné skupiny domorodců tlak moderních armád neustály. A rychle by skončily.
Neuvěřitelně etnicky nebo kmenově „strakatá“mapa Afghánské islámské republiky nám opět vystavuje účet. Stojí na něm, že zemi nelze dobýt. Respektive se na nějakou dobu vojensky pokořit dá, leč není ji možné dlouhodobě kočírovat. Obzvláště s opratěmi spletenými z utkvělých představ, že místním obvykle nepochopitelné politické ideje (komunismus, liberální demokracie, rovnost pohlaví apod.) musí každý na světě vnímat jakožto dar z nebes. Západní univerzalismus zde tudíž dostává na frak od často negramotných vesničanů, kteří leckdy ani nepobyli v sousední obci, oddělené strmou hradbou hor. A žijících proto v oddělení celými epochami vývoje od událostí v hlavním městě Kábulu.
Mnohaletá činnost okupačních vojsk či jimi budovaných branných sil, o něž se opírali dosazení političtí funkcionáři, vytvořila už jednou viděné. Popularitu domácích rebelů, zvůli polních velitelů, problematickou migraci. A coby „bonus“zakořenění islamistické internacionály v podobě stoupenců IS. To vše se nemohlo nepodepsat na vzniku mírových jednání s Tálibánem, na jejichž základě se koncem letošního února podařilo dojednat jakousi „vietnamizaci“konfliktu. Tentokrát naštěstí ve druhém smyslu toho slova. Bezpečnostní problémy nesourodé země se mají postupně cele přesunout na bedra místních. S tou pozoruhodnou okolností, že Západem bude znovu – jako už tolikrát při zástupných válkách – využito jedno domněle menší zlo proti druhému, horšímu zlu. Čímž se míní vytěžení nesmiřitelného nepřátelství mezi tálibánci a Islámským státem. S ním jsou jen regionálně spolupracující islamističtí vzbouřenci na kordy, přičemž jejich bojové úspěchy si, čistě mimochodem, opakovaně přisvojoval kdekdo.
Když se to vezme kolem a kolem, ujednání s nejvýznamnějšími vzbouřenci znamená ránu do zad dosavadním kábulským chráněncům, protože ti neměli moc šancí do rokování s nepřáteli vstupovat. Má to však logiku, neboť oficiální potentáti byli vždy namočení do každé špinavosti. Včetně narkobyznysu. Vydatné dolarové injekce k jejich podpoře mizely v nenávratnu a oni nedokázali efektivně vládnout ani na tom málu země, jež jim nakonec zbyla. Například dva stávající představitelé veřejné moci v metropoli, pánové Abdulláh a Ghaní, se doteď přeli, kdo vyhrál zářijové prezidentské volby! Přísahy „hlavy státu“skládaly proto ve stejný den – prý za zvuků odpalovaných raket…
Nakonec byli před pár dny oba klanoví vůdci, vzdoroprezidenti, dotlačeni k jakémus takémus smíru. Přesněji řečeno k rozdělení úpadkové veřejné moci. Bude ještě zajímavé sledovat, kam za jejich éry dospěje afghánský mír.