Fotbalová posedlost
S klubovým lékařem Štěrbou o lásce k Teplicím, o Masopustovi a nebezpečí koronaviru
Dávno mohl být v důchodu, ale copak by dokázal odpočívat? Nebo se snad nudit? Doktor Jan Štěrba v sobotu odpoledne znovu naběhne do práce.
Půldruhé hodiny před zápasem s Libercem hráčům zkontroluje teplotu, rozdá jim tabletky proti křečím a posadí se na lavičku.
„Přál bych vám vidět, jak jsou kluci po zápase potlučení. Pokaždé před nimi tiše smekám,“říká primář sanatoria Beethoven, původně internista, s druhou atestací na rehabilitaci a lázeňství.
Já smekám před vámi, za dva roky slavíte osmdesátiny.
Víte, já fotbal neberu jako povinnost, je to koníček, zábava. A je fakt, že mezi mladými vždycky pookřeju. Jakmile udělají nějakou ptákovinu, řeknu si: Co blbnou, ti pitomci? Za vteřinu mi dojde, že jsem před šedesáti let dělal totéž.
Ale jinak.
Jinak, přitom vlastně stejně. Rozdíl není v myšlení, nýbrž v možnostech. Pořád jsou hráči líní, talentovaní, náladoví, pracovití. Jen mají jiné priority, jiné technické vymoženosti a je víc cizinců, kteří vytvořili konkurenci, abychom se my Češi začali víc snažit.
Kde vy pořád berete sílu?
Jako vy dokážete psát nové a nové články, já se celý život starám o nemocné. Když vás o půlnoci vzbudí, jedete a zařídíte, co je potřeba. Nevymlouváte se, je to povinnost, smysl života. A do toho fotbal, vášeň, posedlost. Takže dokud budu stačit, jinak to nebude. Vyhodí mě dveřmi, vrátím se oknem.
A pak po trávníku kmitáte ke zraněným hráčům.
To spíš Pavel Neckař, můj mladší kolega, ortoped, primář oddělení sportovní medicíny. On se stará o úrazy. Navíc je rychlejší a běhá mu to (úsměv).
Se zpěvákem Neckářem má něco společného?
V příjmení mu chybí čárka nad a. Společnou mají lásku k fotbalu a k Teplicím. Václav Neckář je náš velký fanda. Jeho táta tu fotbal hrával, děda dělal ředitele pro zásobení kraje. Pane, vždyť já v Teplicích žiju od padesátého roku.
To jste viděl hrát Josefa Masopusta, ne?
Jistě, za tehdejší Technomat. To bylo něco, když Masopust vyběhl. Byl mladičký, ale fotbal uměl bezvadně. Ten jeho přehled, hlava pořád nahoře. Hrávalo se ještě na Drožďárně, vzduch byl načichlý pachem z nedaleké fabriky na droždí. Staří pardálové, kteří tehdy hrávali, se ke mně vždycky hlásili.
Vy jste se do klubu dostal jak?
Řekli mi: Potřebujeme tě! Začal jsem pomáhat doktorovi Hluchečkovi a z dobrovolné brigády se stala práce na celý život. Teplice měnily názvy, soutěže, ale mně se nikdy nechtělo pryč.
Ligu hrají Teplice stabilně od roku 1996.
Všechno se změnilo, když tři roky předtím začal klub řídit Franta Hrdlička. Dlouho jsem do něj hučel, ať přijde z Bystřan. Trvalo to. Když se konečně nechal přesvědčit, řekl: Z okresního přeboru to zkusíme dotáhnout až k titulu. Strašně makal, žil pro Teplice nonstop, vytáhl je z dluhů, našel sponzory, nechal přestavět stadion, o hráče se staral skoro jako jejich táta.
V srpnu 2014 zemřel, bylo mu pouhých sedmapadesát.
Bohužel doplatil na vysoký tlak. Prasklo mu to v mozku, v místě, ke kterému se ani operační cestou nedostanete. Z lékařského hlediska nešlo nic dělat.
Titul sice Teplice nikdy nezískaly, ale vzpomněl jste si, jak jste byli kousek od Ligy mistrů?
Mnohokrát. V létě 1999 jsme v kvalifikaci narazili na Dortmund a dvakrát prohráli 0:1. Kluci bojovali jako lvi, stačil kousek. Byla to krásná, vzácná a trochu rozmazlená doba.
I vy, kliďas a dobrák od kosti, jste jste byl nervózní?
To víte, nervy pracovaly, ale pořád máte v hlavě, že musíte zasáhnout, pokud by se něco stalo. Doktor nemůže bláznit, nemůže láteřit. I když...
Ano?
Jednou mě vytočil fanoušek za zády. Byl to Slimák, jeden místní vekslák. Měl na trenéra Pešice tak nevhodné poznámky, až jsem se neudržel. Vstal jsem z lavičky, otočil se k tribuně a řekl mu od plic, co si myslím. V nejlepších časech si fanoušci představovali, že budeme hrát poháry každý rok, několik kluků bralo až osm milionů ročně, fakt jsme měli nabušený mančaft,
který se nikoho nebál. S Horváthem, Verbířem, Vachouškem, Diveckým, Zelenkou... Jenže jakmile peněz ubylo, fotbal utrpěl.
Mimochodem, od sobotního restartu očekáváte co, pane doktore?
Těším se, jen bych z toho nerad dělal kovbojku. Všichni známe opatření, která musíme a budeme dodržovat. Hygiena je základ.
Ale koronavirus škodí dál.
Přesto musíme žít, pracovat a sportovat. Pár nemocných jedinců nevadí, izolují se, malér by byl, kdyby se nákaza rozšířila na víc klubů. Už slyším našeho krajského hygienika, jak říká: Já přece nezabiju lidi skrz blbý fotbal!
Souhlasil byste?
Ebola byla horší, ale souhlasil bych. Lidé se nadmíru bojí a není vhodné je strašit dál. Pevně doufám, že to zvládneme a vrátíme se zpátky do normálu.