„Jsme národ kutilů, my si poradíme“
České firmy předvedly, že v době nouze umějí změnit výrobu a pomoci zemi překonat krizi.
Stát si musí uvědomit, že i když je propojování se světem fajn, základní jistotu si musíme nechat doma, abychom byli schopni postarat se v nouzi sami o sebe,“říká Tomáš Bartoň, ředitel hostivické rodinné firmy Mifer s 35 zaměstnanci.
Firma se zabývá výrobou z plastů a v březnu, když byla nouze o ochranné prostředky, začala vyrábět ochranné štíty. „Viděli jsme, že když došlo k opravdovému problému, tak Unie Neunie – každý se staral sám o sebe. Je to přirozené, a právě proto si musíme umět zajistit základní věci sami,“dodává.
Když se ohlédnete za uplynulými měsíci, jak je hodnotíte?
Hodně lidí si uvědomilo, že jsme nebyli připravení a že je potřeba s tím něco dělat. Byli jsme závislí na zemi vzdálené 12 hodin letadlem nebo 40 dní lodí. To není operativní, za tu dobu se u nás dá vlastními silami zajistit mnoho věcí. Ukázalo se, jak je nutné mít zajištěný státní fond hmotných rezerv pro prvotní náraz. Je ale třeba říct, že se stalo něco, co nikdo nečekal a z čeho si máme vzít ponaučení, protože nic podobného jsme nezažili. Nikomu bych nevyčítal, že jsme nebyli připraveni. To nebyl nikdo na světě.
Zvládla vaše firma stav nouze?
Nejsme navázáni na obory, které se vládními nařízeními „vypnuly“. Když zastaví výrobu Škoda Mladá Boleslav, je to strašné. Když máte restauraci a vláda řekne, že vám tam nikdo nesmí chodit, je to likvidační. Ale my jsme na tom ještě dobře, přestože nám výroba dosud poklesla odhadem na polovinu.
Většina materiálu, z něhož vyrábíte, se dováží ze zahraničí, což je teď složité. Jak se to projevilo?
U materiálu na výrobu ochranných štítů nebo přepážek na úřady či do obchodů nastal problém. Tím, že situace je stejná na celém světě a výrobní kapacity jsou omezené, průhledný materiál je vykoupený a dodací lhůty jsou dva měsíce. Dříve ho dodavatelé měli skladem. Také výrazně podražil. Ano, je to zákon trhu, ale dnes to není úplně fér, zvlášť když my jsme vyráběli štíty pro záchranné složky zdarma a pro obce a školy si účtujeme jen výrobní náklady. Bylo ovšem jen naším rozhodnutím neuchopit výrobu štítů jako tržní příležitost, ale jako pomoc a přispět tím, co firma umí.
Jak jste přišli na to, že budete vyrábět ochranné štíty?
Začali jsme tím, že jsme spřátelené 3D tiskárně vyráběli průhledná hledí. Vznikaly celé komunity dobrovolných 3D tiskařů, do nichž jsme se zapojili. Tiskaři vyráběli čelenky, my hledí. První štíty šly do Nemocnice Na Homolce v Praze. S rostoucí poptávkou však 3D tiskaři narazili na hranici své kapacity. 3D tisk je pomalý. Čelenka pro jeden štít se tiskla až dvě hodiny, jedna tiskárna zvládla denně 12 kusů. Přemýšleli jsme, jak jim pomoci a jejich kapacity doplnit. Máme šikovné lidi a už v březnu, za plného provozu, jsme vyvinuli vlastní prototyp celého štítu. Jeho funkčnost jsme testovali ve spolupráci s porodnicí U Apolináře a s nemocnicí v Benešově. Netušili jsme, že o týden později nám tento projekt nahradí část výroby a pomůže udržet firmu v chodu.
Takže nejen jednotlivci, ale i konkurenční firmy se umějí semknout, když o něco jde?
Spolupráce a solidarita je naše silná stránka. U zdravotníků nám šlo o to, aby lidé, kteří za nás bojují, byli chráněni. Když totiž jeden onemocní, celá jeho směna půjde do karantény. A někoho, komu bez souvislosti s koronavirem praskne slepé střevo, nebude mít kdo ošetřit.
Pomohly vám štíty udržet všechny zaměstnance v provozu?
Výrobu jsme zatím udrželi. Stanovili jsme si limit sto tisíc korun jako částku, kterou investujeme do výroby a poskytování štítů zdarma. Pak už bylo třeba, aby nám výroba pokryla aspoň náklady. Jinak bychom museli zaměstnance poslat domů za část platu. Štíty jsme školám nabídli za výrobní náklady. Mzdy, materiál a energie tak máme pokryté. Musím ale říct, že firem, které postupovaly podobně, je víc. Jsou to menší firmy, s některými spolupracujeme, třeba s firmou Efko, kterou proslavili igráčci.
Jaké je ve vašem oboru konkurenční prostředí?
České výrobní firmy, malé, střední, rodinné, to jsou vynalézaví Češi, kteří si umějí poradit a i v těžkých dobách najít svou cestu a východisko. Neobejde se to bez nadšení a přirozené nápaditosti, na druhé straně ale musí být schopnost se uskrovnit, lidskost, sounáležitost a zájem budovat dobré vztahy. Firem, které se zabývají stejnou činností jako my, je v Česku hodně, většinou se znají a na rozdíl od jiných oborů si neškodí. Když přijde poptávka a víme, že to nevyhovuje naší výrobě, třeba nemáme vhodné technologie, doporučíme konkurenta, s nímž máme zkušenost. Je to vzájemné. To ale funguje zejména u menších firem, kde se domluvíte s konkrétním majitelem.
U velkých to nejde?
Fungují většinou jako odosobněná mašinerie řízená tabulkami. Velké zahraniční společnosti využívají toho, že jsme levnější a šikovní, takže si se vším poradíme. Ale když se stane to co letos, zavřou u nás výrobu a stáhnou se zpět do matky, aby uchránily své lidi. Malé firmy, jako jsme my, jsou pak první, koho to zasáhne. I proto bychom se měli soustředit na vlastní soběstačnost, ať nejsme tolik závislí na zahraničí. Jsme národ šikovný, což se teď ukázalo. Tisíce lidí zasedly k šicím strojům a začaly šít roušky. V západní Evropě tolik lidí doma šicí stroj asi ani nemá. Ale my jsme byli schopni přijít i s nápady, u nichž nebyl potřeba. Je to díky naší historii – umíme to, jsme národ kutilů.
Takže nemusíme být závislí na čínských výrobcích, které jsou někdy podle zdravotníků pochybné kvality.
Přesně tak. Snažíme se vymyslet cokoli, poradit si, propojit se. Improvizujeme. Prostě typičtí Češi. Za socialismu jsme nic neměli. Dokázali jsme to obcházet vlastní nápaditostí a výrobou. Proto je o nás takový zájem ve světě. Hodnoty vznikají ve vývoji a výrobě. Služby jsou potřeba, ale když si budeme navzájem jen sloužit, nic u nás nevznikne. A varování z Číny už jsme dostali.
Říkám si, že stát by si měl po této nové zkušenosti zmapovat, čeho jsou naše firmy schopné a v čem můžeme být v krizi soběstační. Zároveň by to udrželo českou výrobu a práci pro naše lidi.
Jsme schopní, ale stát to neumí využít. Měl by si udělat průzkum, co kdo umí a kdo je schopen v nouzi během několika dnů překlopit výrobu na to, co je potřeba. Někdo šije oděvy, má látky, stroje, zaměstnance a na rozdíl od strojírenského podniku dokáže ušít roušky či ochranné obleky. Máme firmy, které zpracovávají plasty, tak ať stát investuje peníze do forem, které budou někde uložené pro případ, že přijde další průšvih. Proč bychom měli ochranné pomůcky vozit za velké peníze z Číny nebo odjinud a živit cizí firmy, když potřebujeme chránit vlastní lidi. Stejně to stát zaplatí, tak je lepší dát lidem práci, aby neseděli doma a nečekali, co bude, a peníze tu zůstanou.
Zachováte si výrobu štítů i po odeznění krize?
Určitě ji nevyřadíme, protože už to umíme, takže budeme mít trvale jisté zásoby. Nyní se zaměřujeme na štíty nejen pro dospělé, ale i pro větší a menší děti. Vyrábíme 500 štítů denně, kapacitu máme na 1 500. Neustále pracujeme na tom, abychom byli ještě pružnější. Přestože na tomto projektu firma v podstatě nic nevydělá, je to pro nás obrovská zkušenost.
Mají školy zájem?
Velký. Už jsme jim dodali přes pět tisíc štítů. Blíží se prázdniny a poptávka se určitě utlumí. Nikdo ale neví, zda v září nebude druhá vlna zájmu – nikoli kvůli nemoci, ale kvůli nástupu dětí do škol. Budeme schopni tuto výrobu kdykoli zahájit.
Firmy si doteď stěžovaly, že nemohou sehnat kvalitní zaměstnance. Co se podle vás v následujících měsících na pracovním trhu změní? Budou si moci zaměstnavatelé lidi vybírat?
Když došlo opravdu k velkému problému, „unie neunie“, každý se staral sám o sebe. Je to přirozené, a právě proto musíme umět zajistit si základní věci sami.
Zaměstnavatelé na tom byli špatně, protože lidé nebyli. Aby zaměstnance získali či udrželi, museli akceptovat obrovský tlak na výši mezd. To se změní a věřím, že lidé si zase začnou práce vážit.
Uvažoval jste o tom, kam až může ekonomická krize zajít a jak se z ní dostaneme?
Než se všechno naplno rozjedete, nejistota bude veliká. Spoustě lidí budou chybět peníze a dopad bude nepříjemný komplexně. Ale zatím to nikdo neumíme odhadnout, protože dosud jsme nezažili, že by se naráz vypnul celý svět. Jsem přesvědčen, že se z toho dostaneme jedině prací. A stát si má uvědomit, že i když je propojování se světem fajn, základní jistotu si musíme nechat doma, abychom se nemuseli spoléhat na jiný stát. V letadle vám taky říkají, že když není kyslík, máte nasadit masku nejdřív sobě a pak teprve pomáhat ostatním.