Jak s exekucemi po koronaviru
Ekonomický pokles, propouštění, propad rodinných příjmů – to všechno může odstartovat novou vlnu insolvencí a exekucí. O to více je třeba rychle najít recept na starou bolest v podobě milionů exekucí, které si táhneme z minulosti.
Kdo zaplatí náklady na zastavení marných exekucí? Stát, protože zejména on je způsobil.
Exekucí je v Česku necelých 4,5 milionu, což je vzhledem k počtu obyvatel extrémní číslo. Tento stav, jakkoliv se postupně zlepšuje, dusí všechny: řada dlužníků utíká do šedé zóny, věřitelé marně roky čekají na svoje peníze a stát v tom lítá jako nudle v bandě – na počátku (v roce 2001) nastavil režim, který měl zlepšit vymahatelnost dluhů, ten se ale vymkl kontrole.
Za posledních několik let se situace v oblasti exekucí i insolvencí významně zlepšila, podařilo se prosadit několik změn, které sektor vymáhání kultivují. Snížily se odměny advokátů při vymáhání pohledávek a také odměny exekutorů. Zavedla se větší kontrola a licencování ze strany ČNB. Limitovaly se sankce maximálně na 50 % jistiny s horním limitem 200 tisíc korun. Zrušila se vstupní bariéra do oddlužení, které se zrychlilo. Permanentně vyzýváme soudy, aby zastavovaly protiprávní exekuce. Zvýšili jsme spodní i horní hranici nezabavitelné částky, aby lidé v exekuci či insolvenci nemuseli utíkat do šedé zóny. Řešíme dětské exekuce.
I když už se určitá nepřijatelná exekutorská praxe nemůže opakovat, ukazuje se, že to stále nestačí – máme tu již zmíněných 4,5 milionu exekucí. Z čísel vyplývá, že jde o nakumulovaný stav z minulosti, ne o stav aktuální. Zatímco počet nových exekucí v roce 2011 byl 936 tisíc, od té doby setrvale klesá. Loni jich bylo zahájeno jen necelých 507 tisíc. Zároveň se v posledních dvou letech poprvé stalo, že počet ukončených exekucí převýšil počet nově nařízených. A klesá i počet lidí, kteří jsou v exekuci, jen za poslední rok z 821 337 na aktuálních 783 053.
Hra na dobro a zlo
Z toho je zřejmé, že jakékoli návrhy na zdokonalení mají více než na zlepšení současného stavu směřovat k tomu, co tu máme nastřádané z minulosti. Řešení je třeba vymyslet tak, aby bylo okamžitě aplikovatelné či dokonce šlo o nepřímou a povolenou retroaktivitu. V debatě o exekucích je také stále třeba připomínat zásadní věc: nic není černobílé. Jednotliví aktéři nejsou jen dobří nebo špatní, seriózní nebo hochštapleři. Tedy ubránit se povrchnímu dělení jako z klasické pohádky, kde poctivého a nevinného dlužníka chce svléct z kůže strašný parchant věřitel.
Rozumný návrh tedy musí být nastaven tak, aby reálně řešil nakumulované problémy z minulosti, odšpuntoval daný stav – a zároveň byl zaměřen objektivně, tedy pomohl všem zúčastněným. To splňuje návrh na zastavování marných exekucí u jistin do výše 1 500 korun, s nímž přicházím se svými kolegy napříč spektrem.
O co jde? Pokud budou splněna dvě základní kritéria – tedy bagatelní výše původní pohledávky (1 500 Kč) a za poslední tři roky se nepodařilo z dlužníka dostat nic, zavede se možnost exekuci zastavit a ukončit.
Za určitých podmínek. Jednak se osloví věřitel: jestli bude chtít v exekuci pokračovat, musí zaplatit zálohu. Neočekávám ale, že by věřitelé v tak marných případech ve větším množství platili zálohu ve výši rovnající se téměř jistině. Pokud věřitel zálohu nezaplatí, exekuce se ukončí s tím, že věřitel dostane 30 procent z jistiny (maximálně tedy 450 korun), a to nikoliv hotově, nýbrž slevou na dani. Tento „detail“odliší seriózní věřitele, kteří u nás působí a platí daně, od překupníků pohledávek se sídlem v daňových rájích, těm je sleva na dani k ničemu.
A pokud jde o exekutora, ten by v případě zastavení exekuce dostal 30 procent z paušálních hotových výdajů (1 050 Kč). Někomu se to může zdát zbytečné, ale není to tak. Jednak měli exekutoři doteď náklady s touto exekucí, jednak jich budou muset zastavovat v krátké době velké množství (exekucí u jistin do výše 1 500 korun je podle Exekutorské komory 900 tisíc, odhady těch marných se pohybují od 200 do 400 tisíc).
Tím se dostávám k podstatné otázce mého návrhu: kdo zaplatí náklady na zastavování marných exekucí? Stát. Ano, je to tak. Může to znít lacině, populisticky, levičácky, ale po hlubším zamyšlení jen zdánlivě. Byl to totiž stát, kdo způsobil, zejména mezi roky 2001 až 2013, exekutorskou pandemii. A stát každoročně posledních dvacet let získává z tohoto systému stovky milionů, možná i jednotky miliard ze zaplaceného DPH, čímž to o 21 procent zdražuje dlužníkům či naopak o 21 procent krátí věřitelům. Už loni jsem se při projednávání novely insolvenčního zákona tázal, zda by bylo možné u činnosti insolvenčních správců a exekutorů změnit DPH ze základní sazby na sníženou, případně nulovou.
Bohužel to ale nejde, museli bychom dostat z EU výjimku, protože obě profese patří do právnické kategorie, kde je sazba DPH základní. A koneckonců je to zase stát, komu se investice do zastavování a ukončování exekucí vrátí tím, že množství dlužníků, jimž se takto pomůže, bude opět po letech součástí oficiální ekonomiky, budou platit daně, sociální a zdravotní pojištění.
Odpovědný politik má přijít s vyváženým návrhem, který obsáhne všechny strany a který nenadržuje jen jedné skupině podle zaměření, motivace či aktuální mediální nálady. Oblast exekucí je komplikovaná, s mnoha vzájemně se vylučujícími zájmy, určitě nejde o jednostrannou záležitost, kde je na první pohled rozpoznatelné dobro a zlo.
Černobíle zaměřené opatření může sice něco vyřešit, něco z minula napravit, ale zároveň vytvoří podklad pro novou nespravedlnost, kterou budou řešit naši následovníci ve Sněmovně a třeba se budou za pár let divit dnešní atmosféře stejně, jako se my divíme, co to zákonodárci v oblasti exekucí schválili na přelomu let 2000 a 2001.