Jsem opatrný, ale strach už nemám

Vladimíra Vokála, moderátora iDNES.tv

Lidé-čuňata mi vadili vždy. Snad jsem příliš úzkostlivý na osobní hygienu. Hnusí se mi pití ze společné lahve. Cizí boty bych si nevzal, a to ani na bowlingu. Když někomu podám ruku, zoufale pak hledám mýdlo a umyvadlo. Nesnáším kontaktní typy lidí, kteří se vám lepí do osobního prostoru a vy doslova cítíte jejich dech plný angíny, chřipky, natož cibule s česnekem. Nejsem Sheldon z Teorie velkého třesku, prostě mě vychovali v úctě k čistotě.

Možná mi tvrdá hygienická opatření v éře koronaviru přišla trochu vhod. Nemusím si s nikým podávat ruce, lidi si drží odstup. Každý z nás se vyrovnává s pandemií po svém. Někdo se opevnil v karanténním hradu a vychází jen v nezbytných případech. Většina z nás však musí z bezpečné pevnosti občas vyjít, vždyť se vrací život do normálu.

A pak jsme svědky pestré škály situací, které nás, milovníky sterility, rozčilí, otupí nebo staví před složitou volbu. Jako třeba v MHD, v obchodě nebo na úřadě. Navštívil jsem během nouzového stavu všechna tato místa a oceňuji, že lidé většinou dodržují odstupy a zakrývají si obličej. Pak ale v přeplněném metru narazíte na tupouna bez ústenky, který kýchá o sto šest a přitom se baví se svým stejně odhaleným parťákem. Podobný typ bez rukavic ohmatává nezabalené pečivo v supermarketu. Stejný nezmar bez roušky poté kašle v čekárně u lékaře. Ne do rukávu, ale do dlaně. A pak si okázale podává ruku se svými kumpány.

Tyhle situace mě poprvé v éře svobody postavily před zapeklité dilema. Nikdy jsem nebyl práskač, ve škole jsem držel partu. Totalitu jsem zažil jako dítě, bonzování estébákům znám jen z literatury. Jak se postavit těm, kteří očividně ohrožují druhé? Jak jednat s lidmi, kteří záměrně ničí snahu drtivé většiny zodpovědných?

Měl jsem sto chutí upozornit řidiče metra, zavolat ochranku obchodu, případně za dotyčným zajít a vynadat mu, že porušuje základní hygienická pravidla, covid necovid. Před měsícem bych to asi udělal, možná by to ani nebylo zapotřebí, lidé se báli a pravidla dodržovali. Poslední dobou ale vystrkuje růžky pošetilá anarchie. Ten, kdo stále ještě na hygieně lpí, začíná být považován za alarmistu, práskače i blázna.

Na začátku pandemie byly roušky symbolem boje proti neznámému nepříteli. Šila je celá republika. I já, starý neumětel, si jednu vyrobil. Kritika, že když mi někdo nařídí její nošení, má mi ji zajistit, nejlépe zdarma věnovat, mi přišla pitomá. Je to stejné jako s nahotou na veřejnosti. Na ulici se přece nemůžete promenovat bez oblečení, přesto vám stát nekupuje spodní prádlo, tričko ani kalhoty. Musíte si je koupit. Stejně tak i roušku. A kdo ji nesehnal, určitě doma našel nějaký šátek, šálu nebo nákrčník. Osobně mi kritizovaná rouška dává v místech s větší koncentrací lidí pocit částečného bezpečí. Slyšeli jste to opakovaně: „Já chráním tebe, ty chráníš mě.“Většina odborníků se shoduje v tom, že v přeplněných místech nebo při blízkém kontaktu s neznámými lidmi pomáhá. Proč by ji jinak nosili dávno před epidemií zubaři, pedikérky, operatéři, pracovníci laboratoří či zaměstnanci v potravinářském průmyslu?

Nejsem žádný prepper. Miluji svobodu, procházky v přírodě, kino, cestování. Ale covid-19 není chřipka. Donald Trump si může plácat nesmyslů, kolik chce. Je to neskutečně infekční nemoc, ne snad drsný zabiják, ale důmyslný nepřítel. A nějakou dobu tu zůstane, minimálně do chvíle, než bude nalezen účinný lék či vakcína. Nemám strach z koronaviru, ale z těch, kteří se svým nezodpovědným chováním vysmívají jemu i společnosti. Kteří ohrožují naše životy. Nebojím se, ale jsem stále opatrný.