Vše, co jsem chtěla, jsem tu řekla
Po debutovém albu Hearts s hitem Hello přichází zpěvačka Lenny s deskou Weird & Wonderful, jež je hudebně i textově hlubší.
PRAHA „Hrozně ráda bych byla interpret, kterého si lidé chodí poslechnout živě. Dnes je kvantum nové muziky, ale zážitek z dobrého koncertu je nepřenositelný. Nemůžete to zabalit a poslat online, zůstává vám v srdci,“říká Lenny.
Co má vyjadřovat název Weird & Wonderful?
V doslovném překladu to znamená „podivný a nádherný“a podle mě to velmi výstižně popisuje proces vzniku a nahrávání alba.
Byl tedy podivný a nádherný?
Byl. Kolem natáčení se děly podivné události, ale daly vzniknout něčemu nádhernému. Když pracuju na desce, tedy zatím dvakrát, stává se, že mi v určitém okamžiku v hlavě blikne žárovka a dojde mi, jak by se mohla jmenovat. Nepojmenovávám je po písničkách, ale po pocitu, který mi práce evokuje.
V čem to tedy konkrétně bylo divné a nádherné?
Prapodivný byl už sám proces. První
písnička vznikla bezprostředně po vydání mého prvního alba Hearts na přelomu let 2016/2017. A poslední skladbu jsme dodělávali čtrnáct dní před odevzdáním finální verze. Takže to byla časová změť, struktura práce byla strašně nekoordinovaná, což podle mě vyjadřuje to „divné“v názvu. Ale dalo to vzniknout něčemu, na co jsem opravdu pyšná. Je to moje životní výpověď – všechno, co jsem těmi písničkami chtěla říct, jsem řekla.
Je pro vás prioritou, aby to nebyly jen pěkné písničky, ale aby v nich zůstal i kus vašeho života?
Rozhodně. A byla bych ráda, aby si to tam lidi po porozumění textům našli. Život je ve své podstatě přece taky podivný a nádherný.
Zpíváte výhradně v angličtině, ale k vám sedí. Dokážete si představit, že byste přešla k češtině?
Čeština je krásný jazyk a rozhodně proti ní nic nemám, jak se někdo může domnívat. Ale moje muzika a vše, co ji obklopuje, má úspěch z určitých důvodů. Je to prostě takový balíček, do kterého patří nejen to, že si skládám vlastní věci, ale i anglické texty. A kdyby se z něj něco vytáhlo, už by to nebylo ono. Angličtina mi určitým směrem formuje hlas a projev. Kdybych zpívala v češtině, asi bych o tu autenticitu vyjádření přišla.
O co se opíráte při psaní?
Zprvu jsem si skládala jen tak pro sebe, takové veršovánky, ve třinácti letech ještě nemáte moc co říct. Potom přišly silnější zážitky, první lásky, začalo se to formovat a teď, když už mám určité životní zkušenosti, můžu z něčeho čerpat. A tím, že jsem odchovaná kapelami jako Pink Floyd, které má rád můj táta, jsem zvyklá o hudbě přemýšlet v celcích. Aby to nebyly jen skladby, ale i jejich vizuální zpracování, obal desky, scéna na koncertech. A když už mám nějaký vliv na fanoušky, přijde mi fajn je trochu inspirovat, nasměrovat je, ukázat jim, po čem mají jít, dát jim nějakou motivaci.
Je tedy druhá deska hlubší a propracovanější? Hudebně i v tom, o čem jste teď mluvila?
V to doufám.
Zajímají vás nové trendy v muzice?
Snažím se je sledovat, už jen proto, abych třeba věděla, kudy cesta nevede, a abych mohla oponovat někomu, kdo o té které hudbě řekne, že je to hrůza, ale přitom se v tom žánru neorientuje, nemá ho naposlouchaný. Takže radši budu informovaná i o věcech, které se mi nelíbí, než abych zaostávala. Ale přiznám se, že teď se spíš hrabu v historii. Na mámino doporučení jsem se dívala na dokument o koncertu Joni Mitchell na festivalu Isle of Wight nebo na dokument o tom, jak kapela Foo Fighters natáčela desku Sonic Highways v různých koutech Ameriky. To bylo inspirativní a vzbudilo to ve mně ohromnou chuť dělat na nových věcech.