Milostivé léto: upusťme přehradu starých dluhů
Myšlenka milostivého léta je stará téměř jako lidstvo samo. Byť ve své původní biblické podobě nebylo zřejmě nikdy realizováno, je to institut, který se v různých podobách objevoval od počátku existence právně-ekonomických vztahů mezi lidmi. Jeho stopy proto nalezneme i v právu starého Říma a objevoval se i v dalších vyspělejších kulturách již před tisíciletími.
Ve Starém zákoně se jednou za 49 let odpouštěly dluhy, propouštěli otroci a vracela se půda původním majitelům. Šlo o systémový zásah vůči všem a jeho středem bylo odpuštění. Bohužel s tímto pojmem si dnešní společnost moc neumí poradit. Tušíme, že je to potřebné, ale nevíme, jak na to.
Nejedná se proto o něco mimořádného nebo o neporozumění systému. Naopak jde o proces vlastní samému lidství, jak dokládají záznamy o potřebě řešit ekonomický úpadek ve starobylých civilizacích. Před každou společností stojí dilema – zákon, nebo milost? Biblický příběh Nového zákona je na tomto paradoxu postaven celý. Ježíš nezaslouženě přináší vykoupení dluhů (hříchů). Tady najednou „má dáti, dal“neplatí. Je to nespravedlivé? Je to paradox křesťanství a my bychom měli být odvážní v určitém okamžiku na tento paradox nezaslouženého vykoupení, tedy odpuštění dluhů, přistoupit. I když ne třeba v plném rozsahu. Pokud nechceme, aby se celý systém (stát se svými pravidly a zákony) zbortil, je potřeba čas od času onu pomyslnou přehradu upustit.
Mám dojem, že současná situace 4,5 milionu exekucí a bezmála 750 tisíc předlužených lidí s břemenem exekuce je u nás právě onou symbolickou, po okraj naplněnou přehradou, která si zasluhuje úvahu o jednorázovém upuštění. Nebojme se milostivého léta. Neznamená ani hazard se společensko-ekonomickými jistotami, ani rezignaci na spravedlnost.
V rámci novely exekučního řádu přicházím spolu s KDU-ČSL se dvěma návrhy. Stojí na tom, že dluhy se mají platit. U všech dluhů, jak vůči státu, tak vůči ostatním věřitelům, by dosavadní dlužník měl povinnost do tří měsíců dlužnou jistinu uhradit. Zákon však nabídne dobrodiní v tom, že po zaplacení jistiny bude odpuštěno další nabalené příslušenství. Tedy především úroky, pokuty, penále a poplatky.
Všichni známe příběhy o nezaplacení poplatku v knihovně nebo pokuty v městské dopravě. Z dluhu 1 000 Kč se stal dluh v řádu desítek tisíc a dluhová spirála vedla až k exekuci. A právě zde přicházíme s podanou rukou v podobě milostivého léta. U dluhů vůči státu by postačilo doplacení symbolické částky 500 Kč na náklady zastavení exekuce, u dluhů vůči ostatním chceme respektovat vztah mezi dvěma soukromými osobami. Proto v souladu s pravidlem občanského zákoníku o přiměřenosti úroků do výše 100 procent jistiny navrhujeme pravidlo 1+1. Tedy zaplať jistinu a maximálně jednou tolik na příslušenství – a jsi volný.
Splácet dluhy musíme všichni. Milostivé léto na příslušenství vnímáme jako podanou ruku odpovědným dlužníkům, kteří chtějí svůj problém vyřešit, často vystoupit z šedé zóny a zapojit se do standardního socioekonomického života. Současně je to výhodné i pro řadu věřitelů, protože dlužník získává motivaci splatit svůj dluh, ze kterého by věřitel často neviděl ani vindru (ostatně dosud nedostal nic, a proto vede exekuci).
Vnímám tento obrovský společensko-ekonomický balvan v exekuci nabalených úroků a nákladů, který si vlečeme z minulosti, optikou paradoxu vykoupení z dluhu, odpuštění přehrady zanesené našimi minulými chybami. Ty je třeba si přiznat. Byly na straně nezodpovědného naivního zadlužování, na straně často s lichvou hraničících praktik některých věřitelů i laxnosti státu v právní úpravě, tedy stavbě té přehrady.
Selhali jsme, proto je čas řešení, čas milostivého léta. Ve výsledku to prospěje nám všem. Nepromarněme tuto šanci.
Milostivé léto na příslušenství vnímáme jako podanou ruku odpovědným dlužníkům.