Hlas pro popírače genocidy

Článek tří českých ministrů zahraničí o Izraeli vyvolal zájem, naopak ticho je kolem diplomatické přestřelky s Tureckem, v níž jde o pojmenování sto let staré genocidy milionu Arménů.

Ve stínu diplomatické blamáže s „pravdou o Izraeli“se Česká republika stala terčem pozoruhodného dezinformačního útoku ze strany Turecké republiky. Sbor ministra zahraničí Petříčka nejenže ke vzniklé situaci nevydal jediné veřejné prohlášení. Smutnou a varovnou zkušeností uplynulých dní je i fakt, že česká média (přesněji řečeno média působící v ČR) bez odborné reflexe prezentují popíračské „teorie“k jedné z nejděsivějších epizod genocidního násilí v dějinách lidstva.

O co šlo? Senát českého parlamentu

20. května přijal usnesení k 75. výročí ukončení druhé světové války. Čeští senátoři v něm odsoudili zločiny proti lidskosti páchané na židovském, romském a slovanském obyvatelstvu a „vzhledem k dalším velkým válečným konfliktům v uplynulém století“v rezoluci zmínili i nejrozsáhlejší případ masového vyvražďování během první světové války: genocidu Arménů.

Tento zločin, zorganizovaný politickým vedením dnes již neexistující osmanské říše, proběhl v letech 1915–1918 za tichého souhlasu a spolupráce osmanských spojenců: Německa a Rakouska-Uherska. Obětí extrémně nacionalistické politiky vládnoucí strany tzv. Mladoturků se kromě 1–1,5 milionu Arménů staly i desetitisíce dalších křesťanských menšin. Tato událost se stala inspirací pro pozdější nacistickou genocidní politiku a vzhledem k dějinné provázanosti první a druhé světové války je tak senátní stanovisko zcela legitimní.

Zákeřná mentalita

Senát víceméně doslovně přejal text usnesení Poslanecké sněmovny z roku 2017, ve kterém se čeští poslanci připojili k demokratickým parlamentům světa a explicitně se vymezili proti páchání genocidního násilí „kdekoli na Zemi“. Senátní rezoluce z letošního května tak potvrdila postoj demokraticky zvolené většiny zástupců občanů ČR vůči zlu genocidy.

Vzhledem k obsahu rezoluce se problémy daly čekat. Pouhý den po schůzi Senátu ministerstvo zahraničí Turecké republiky – jako nástupnického státu osmanské říše – vydalo oficiální prohlášení, ve kterém české senátory obvinilo ze „zákeřné mentality“a přijaté usnesení označilo za „zbytečný pokus těch, kteří se snaží přepsat historii“. Opravdu zarážející byl na turecké reakci fakt, že se jeho autoři v samém závěru textu odvolali na současného ministra zahraničí ČR Tomáše Petříčka, který měl údajně prohlásit, že senátní rezoluce „nereflektuje pozici vlády“. Ve veřejných zdrojích přitom žádný takový Petříčkův výrok není dohledatelný. Turecká administrativa tak buď uvedla informaci z neveřejné diplomatické komunikace, nebo si výrok českého ministra zahraničí jednoduše vymyslela. Ať tak či onak, Petříčkovo ministerstvo na turecké vyjádření nijak nereagovalo a ani je „nedementovalo“.

Důsledky takového – hypotetického – výroku jsou přitom závažné. Znamená to, že česká vláda má k událostem první a druhé světové války „jinou pozici“než Senát? Znamená to, že vláda neodsuzuje zločiny proti lidskosti páchané nacisty v letech druhé světové války, stejně jako zločiny spáchané během první světové války osmanskou říší? A konečně, znamená to, že se vláda staví proti rozhodnutí parlamentů demokratických zemí světa, které genocidu Arménů v minulosti uznaly – včetně Německa či USA?

K pochybnostem ohledně postoje vlády bohužel přispívá i tři roky staré veřejné prohlášení ministerstva zahraničí pod vedením tehdejšího ministra Lubomíra Zaorálka, které v reakci na usnesení Poslanecké sněmovny k arménské genocidě uvedlo, že pro vládu není „právně závazné“. Co se tímto podivným výrokem myslelo, ví asi jen Zaorálek. Jestliže se vláda nemusí řídit usneseními parlamentu, potom je otázkou, k čemu vůbec Poslaneckou sněmovnu a Senát máme?

V každém případě by bylo namístě, kdyby zaměstnanci českého ministerstva zahraničí alespoň částečně sledovali, co se děje za zdmi Černínského paláce. Květnová rezoluce Senátu má totiž v českém veřejném prostoru poměrně skandální vyústění. Média v „duchu objektivity“zveřejnila tureckou reakci bez vyjádření odborné veřejnosti, některá dokonce o přijatém usnesení českého Senátu referovala na základě tiskového prohlášení Turecka.

V reakci na turecké vyjádření z 21. května velvyslanec Arménie v ČR Ashot Hovakimian pro anglicky psaný online deník Prague Morning konstatoval, že Turecko pokračuje v popírání historické pravdy „jazykem výhrůžek“. Komunikační styl přirovnal k jednomu ze sousoší F. M. Brokoffa na Karlově mostě z roku 1714, v jehož spodní části je vyobrazena kobka s úpícími křesťany, které hlídá charizmatický Turek s důtkami. Srovnání s karikaturou barokního sochaře vyprovokovalo tureckého velvyslance v ČR Egemena Bagișe k ostrému vyjádření vůči českým senátorům a arménskému velvyslanectví, které obvinil z vyvolávání nenávisti a šíření předsudků. Součástí uveřejněné reakce byl poměrně obsáhlý popíračský „pamflet“o genocidních událostech první světové války. Online deník Prague Morning namísto toho, aby informace tureckého velvyslanectví konfrontoval s postojem mezinárodní vědecké komunity v oboru studií genocid, pro jistotu ukončil prezentaci názorů k tomuto tématu.

Výsledkem senátní iniciativy k 75. výročí ukončení druhé světové války tak je stav, kdy popírači genocidy udávají směr komunikace, média jim v „zájmu objektivity“umožňují šířit dezinformace a ministerstvo zahraničí – zřejmě ve „veřejném zájmu“– k tomu všemu mlčí. Otázkou tedy je, k čemu vlastně tuto instituci máme.

Ministerstvo zahraničí k popírání genocidy mlčí. Otázkou tedy je, k čemu tu instituci vlastně máme.