Amerika už opět bouří. A zemřel můj velký idol

Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES

Vtěchto dnech se zvýšeným zájmem sleduji, jak často nám česká média amatérsky představují současné dění v Trumpově Americe, mém přechodném domově. Nejenže jsem v USA strávil podstatnou část svého života, ale při vydávání Amerických listů jsem musel život kolem sebe sledovat s velkou pozorností.

Je nemožné plně pochopit USA. Mnozí se o to snaží a snažit budou, převážně jen s dočasně platným výsledkem. Je to civilizace těžko pochopitelná už jen v tom, že padesát různorodých společenských uskupení (států) stále drží pohromadě v jednom celku a přes mnohá průběžná nedorozumění se při národním ohrožení semknou, odloží diskusi o možném rozpadu jejich unie.

Je překvapivé, když český komentátor porovnává americké prezidenty Baracka Obamu a Donalda Trumpa. To je počin ještě nerozumnější než příslovečné porovnávání jablka s hruškou, nebe s dudami. Dokázal bych tvrdit, že snad jediné, co mají tito dva muži společného, je jejich pohlaví, ve většině ostatních lidských aspektů se rozcházejí o 180 stupňů.

Nebo když sebejistý politolog kritizuje americké demokraty pro jejich neústupnou snahu přimět Trumpa k odchodu z Bílého domu. Tomuto mysliteli zřejmě uniklo, že je to přísahou stvrzená povinnost zvolených amerických zákonodárců chránit ústavu a z ní pramenící zvyky před nebezpečím nástupu diktátora.

Jsou ovšem také čeští autoři věnující se největšímu experimentu vlády demokracie v moderní době s osobitým přehledem, informovanou a vzdělanou autoritou. Zaujal mne třeba konzervativní publicista Roman Joch, který se do hloubky věnuje příčinám bouří a násilí v amerických městech v posledních padesáti letech. Rád uvádím jeho závěrečná slova: „Je s podivem, že to v USA ještě funguje.“

Vážím si také reportéra České televize Martina Řezníčka, a jeho právě vyšlou knížku Rozpojené státy, shrnující jeho dojmy a zkušenosti ze čtyřletého působení v USA, si zařadím do své řady knih k přečtení. Autor má štěstí, že jeho vzpomínky vyšly před demonstracemi, které v tyto dny zachvátily USA. Neumím si představit, jak by se s novou situací vyrovnal, vždyť je celá plejáda možností, jak tato nejnovější kalamita skončí, navíc paralelně s pandemií.

Podobně jako pana Jocha, už před lety i mne přepadla obava o budoucnost americké civilizace, kterou nyní nově potvrdil nástup Donalda Trumpa. Je snad možné, že by Trump o její rozpad usiloval? Již během prezidentství George W. Bushe jsem měl pocit, že jsme svědky postupného vnitřního uhnívání a začátku konce americké civilizace. Ta by ovšem nebyla první, která by se po skvělém experimentu nedokázala ubránit diktátorským psychopatům.

Ať z těch bouří vzejde cokoliv, neodpustím americkým republikánům to, že se nedokázali semknout a Trumpovi postavit. Vždyť mohl sedět v Bílém domě úctyhodný člověk, jako je Mitt Romney, nebo třetí z klanu Bushů, Jeb. Anebo ostřílená politička Hillary Clintonová.

Poklona Jiřímu Hanákovi

P. S. S velkým zármutkem konstatuji, že mě moje liknavost připravila o jeden pro mne důležitý moment. Už delší dobu jsem se chystal, že vyhledám mistra břitkého pera, komentátora Jiřího Hanáka, a třeba i beze slov se mu pokloním.

Bohužel k tomu již nemůže dojít, můj profesní idol minulý týden zemřel. Jak napsal v sobotních Lidových novinách, které jsem si kupoval především kvůli Hanákovu sloupku, šéfredaktor István Léko: „Buďme vděční, že byl mezi námi.“Já rozhodně jsem.