Koronakrize v člověku zapíná kreativitu

Pianista Ivo Kahánek sice veřejně zatím hrát nemůže, ale nestěžuje si a tvoří jinak. Navíc je čerstvým držitelem prestižní ceny vlivného britského časopisu.

Kvůli pandemii přišel náš přední klavírista Ivo Kahánek o spoustu vlastních uměleckých příležitostí, přesto se pustil do charitativních online koncertů ve prospěch lékařů i hudebníků. „Člověk může buď zareagovat strachem a zalézt, anebo si říct, že situace je sice zlá, ale jen naše činy ji udělají buď pozitivnější, nebo ještě negativnější,“podotýká.

Mezi různými jobovkami doby koronavirové navíc přišla z Velké Británie úplně jiná novina: jeho supraphonské album s klavírními koncerty Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, které natočil s Bamberskými symfoniky a dirigentem Jakubem Hrůšou, získalo v kategorii Koncert cenu jednoho z nejvlivnějších hudebních časopisů BBC Music Magazine.

Dá se tento úspěch považovat i za důkaz toho, že do umění, speciálně do klasické hudby stojí za to investovat?

Mnohým lidem se zdá, že kultura je až to poslední, na co by peníze měly jít.

Přitom hudebníci reprezentují české kulturní bohatství po celém světě, podobně jako úspěšní sportovci. Věřím, že v budoucnu budou koncerty klasické hudby jednou z věcí, které pomohou rozproudit cestovní ruch a s ním i celou navázanou ekonomickou mašinerii. Z ceny mám radost za všechny, kteří se na albu podíleli. A také mne potěšilo, že v záplavě zpráv o viru a ekonomické krizi toto byla jedna z událostí, jež umožnily nahlédnout zpět do normálního světa.

Jaký je mechanismus udílení této ceny, třeba v porovnání s neméně proslulými Gramophone Awards, jejímiž držiteli jsou Pavel Haas Quartet či Magdalena Kožená?

Prestiž obou cen je srovnatelná, rozdíl spočívá v tom, že Gramophone Awards jsou ceny kritiků, kdežto do udílení BBC Music Magazine Awards „mluví“nejen odborníci, ale i hudební fanoušci. To jim přidává na komplexnosti. Důležité však je pořadí, v jakém se rozhoduje. Odborníci mají v rukách předvýběr, teprve o posledních třech nominovaných hlasují čtenáři.

Odhaduji, že u nich zabodoval hlavně Dvořák, k Martinů si publikum nejen ve světě cestu spíš ještě hledá...

Také si to myslím. Reakce na Martinů se ovšem vyvíjejí. Když jsme desku živě natáčeli na koncertech v Bamberku, tak mě překvapil obrovský ohlas publika právě na Klavírní koncert č. 4 „Inkantace“(Zaříkávání – pozn. red.), což je dost komplikovaná skladba s netradiční formou.

Rozhodně ne tak přístupná jako třeba kantáta Otvírání studánek...

U Martinů vždy záleží na tom, jakého Martinů zrovna máte na mysli. Jeho neuvěřitelná polystylovost je jeho specifikem, ale současně je mu ve světě vytýkána. Když některé jeho skladby postavíte vedle sebe, jsou to úplně jiné hudební světy. Zrovna „Inkantace“může být školou toho, jak moc se posluchač umí otevřít a hudbu na sebe nechat působit.

Co vás napadá, když slyšíte, že umělci v současné situaci jen hlasitě naříkají a natahují ruku?

V tiskových zprávách k našim online koncertům jsme zdůrazňovali, že ruku nenatahujeme, a naopak chceme pomoci. Je ovšem pravda, že když je spousta lidí postižených, tak je to půda pro lobbing a různé nátlakové akce. S několika kolegy jsme založili SUK čili Sdružení umělců klasiky, které si dalo za cíl obhajovat zájmy hudebníků v klasice. Ale děláme to nenátlakovým způsobem. Myslím, že veřejné výzvy a petice by měly být až poslední možností, ne první.

Kde jste vlastně prožíval nejhorší část koronakrize?

Odjel jsem za rodiči na severní Moravu, do předhůří Beskyd, kde máme zahradu a za domem les. Teprve když se opatření začala trochu uvolňovat, tak jsem občas zajel do Prahy natočit třeba některých z online koncertů.

O jaké živé koncerty či nahrávky jste přišel?

Už jsem je raději přestal počítat. Ty hlavní byly dva večery s Pražskými symfoniky, dále vystoupení s Komorní filharmonií Pardubice a spousta dalších akcí. V zahraničí jsem přišel například o rezidenci na festivalu v Toulouse a také o vystoupení na BBC Proms v Londýně s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem. Tento proslulý festival sice v nějaké pozměněné podobě zřejmě proběhne, náš koncert se však neuskuteční. Ale já to beru tak, že i když člověk hodně ztrácí, tak současně i něco získává.

A co jste získal?

Jednak čas. V první fázi jsem se snažil pracovat v ne příliš zpomaleném režimu, protože i když koncerty odpadaly, tak nikdo nevěděl, jestli ty květnové přece jen nebudou. Takže jsem pořád cvičil – co kdyby. Druhý zisk spočíval v tom, že doba, jako je tato, člověka nutí zapnout kreativitu a dělat něco zcela neočekávaného. Buď může zareagovat strachem a takříkajíc zalézt, anebo si říct, je sice zle, ale situace je prostě pouze jiná a jen a jen náš pohled a naše činy ji udělají buď pozitivnější, anebo ještě negativnější. V tomto smyslu je koronakrize unikátní mentální a lidské cvičení. Připravoval jsem tedy online koncerty, což znamenalo nacvičit program, ale také zajistit organizační věci. Takže jsem spoustu času trávil na mailu a telefonu, dojednával, kde budeme hrát, kam nás pustí, jak to bude s rouškami a podobně. S přítelkyní jsme navíc založili facebookovou stránku pro děti Kouzelné klávesy, na níž jsme se snažili zabavit děti doma různými videi a návody, třeba jak si vyrobit hudební nástroje a podobně. No a třetí zisk byl ryze soukromý, mohli jsme se věnovat úklidu domu. (smích)

Kolik vaše online koncerty vynesly a budete v nich pokračovat?

Něco přes sto tisíc, což považuju za úspěch. Pokračovat bych chtěl, ideální by samozřejmě bylo přejít do normálního koncertního režimu, ale kontakt s těmito médii dál udržovat. Koneckonců nevíme, zda nepřijde další vlna epidemie. Online koncerty jsou sice náhražka, asi jako když si místo čerstvého kaviáru dáte ten z konzervy, ale mají výhodu v tom, že zasáhnou mnohem početnější publikum než klasický koncert. Kupříkladu moje sólové koncerty měly každý přes 30 tisíc zhlédnutí, to je jeden a půl O2 areny na jeden koncert, něco takového hudebník v klasice nemá šanci obsáhnout. A navíc se dají uchovat.

Vystoupil jste i na druhém benefičním koncertu České filharmonie v Rudolfinu, který přenášel kanál ČT art. Jaký to byl pocit hrát v prázdné Dvořákově síni?

Dost zvláštní. Na hraní bez publika jsem byl už trochu zvyklý díky online koncertům. Ale v Rudolfinu to vyvstane víc, protože člověk je uvyklý atmosféře hudebního chrámu s publikem. Nicméně bylo skvělé sejít se po těch týdnech s kolegy, jako jsou dirigenti Jakub Hrůša a Václav Luks, houslista Jiří Vodička a další. Takže i když pocit byl divný, tak nakonec převládla radost, že si spolu zahrajeme. Protože my hudebníci opravdu chceme především hrát.

Na jednom z online koncertů letošního Pražského jara jste představil své mladičké svěřence ze stipendijního projektu pro nadané žáky základních uměleckých škol. V úvodu přenosu jste řekl, že se zavřenýma očima nepoznáte, zda hraje žák, či dospělý profesionál. Nemají ale pianisté výhodu třeba oproti houslistům v tom, že neladí a nestarají se o intonaci?

Je to tak, na klavír může dítě, pokud má dobré vedení, začít hrát relativně dobře a hezkým tónem už po půl roce. Tím nechci říct, že klavír je lehký nástroj, jeho obtížnost se však projeví až tehdy, kdy už na něj trochu hrát umíte. Přirovnal bych to k angličtině: tím nejzákladnějším způsobem se – například v porovnání s němčinou – naučíte domlouvat rychle, ale pak začnete nacházet ustálené fráze a najednou se jazyk zkomplikuje.

Nehrozí však tím víc, že se z malého klavíristy předčasně stane vydrezurovaná hvězdička?

Když má někdo v osmi letech výsledky srovnatelné s profesionály, k tomu je roztomilý a hezky mluví na kameru, tak to lákadlo je velké. Jenže pak mu pro samé vystupování už nemusí zbýt čas, aby pracoval na repertoáru, úhozu, prostě na všem, co bude potřebovat. Pro pedagoga v ZUŠ je nejtěžší si uvědomit, že největší uspokojení ze své práce bude prožívat až v době, kdy jeho žák bude úspěšně studovat u někoho jiného. A učitele v ZUŠ pak „jen“zahřeje u srdce, že se na tomto vývoji podílel.

Vy sám jste začínal v kolika letech?

Ve čtyřech.

Dobrovolně?

Nevím, jestli ve čtyřech někdo začíná dobrovolně. (smích) První rok mi to moc nešlo a chtěl jsem jen udělat radost mamince a babičce. Až později mne to začalo bavit a v pubertě, kdy už jsem soutěžil třeba na Concertinu Praga, mne to chytalo víc a víc.

Nebojíte se, že až se zase rozjedou živé koncerty, přijde méně diváků?

Já s tím spíš počítám, už proto, že nemalou část našeho publika tvoří senioři. Nikomu to nebudu mít za zlé.

Bude teď pro diváky mnohem přirozenější nosit do hlediště roušku, když budou nachlazeni? Někde je to běžné.

V Japonsku nosí mnoho lidí roušky, i když žádná pandemie není. Vládne tam vyhraněná ohleduplnost, ostatně koncentrace obrovského počtu lidí na malé ploše to tam přímo vyžaduje.

Web hudebního časopisu Harmonie překvapil 1. dubna své čtenáře textem o tom, že Česká filharmonie nasadí v boji s kašlajícími diváky umělou inteligenci detekující tyto hříšníky, které pak bude možno trestat zákazem vstupu. Byl to apríl – mystifikace a legrace. Ale jak dlouho? Bude nás jednou Velký bratr provázet i na koncerty?

To je otázka týkající se nejen hudby, ale vůbec principu potenciálního utahování šroubů v zájmu ušlechtilého cíle. Většina lidí to bude vnímat jinak, když půjde o věci v každodenním životě spíš abstraktní, jako je množství plastů v oceánech, a jinak, když tím bohulibým cílem bude něco, co se jich bezprostředně dotýká. Pak se zvětší počet lidí, kteří budou ochotni v zájmu své bezpečnosti předat někomu část svých práv. Pro mne osobně je při vší opatrnosti nepřijatelné se životem takříkajíc probát. Spíš bych přijal určitou míru rizika, jen abych nebyl na každém kroku sledován. Kdo četl George Orwella, ví, o čem mluvím.