Vzpomínky na jaro 2000
Patrik Eliáš vypráví o vyhraném Stanley Cupu
Výprava za Stanley Cupem na jaře 2000 byla pro hokejistu Patrika Eliáše z New Jersey vzrušující jízdou i ukrutnou prudou. Přinesla mu pestrou škálu zážitků. Bezbřehou radost, uznání v branži, slávu a notný kus sebedůvěry.
Zároveň si během dvouměsíčního tažení připadal jako v armádě. Trpěl tělesně i duševně, třeba při pohledu na talíř s těstovinami. Manažer Lou Lamoriello držel své hochy zkrátka. Devils se pod ním klidně mohli přejmenovat na Duklu.
„Ta rutina byla drsná. Zpětně si myslím, že jsme aspoň trochu volnosti mohli dostat. Že nás aspoň mezi zápasy mohli pouštět domů,“vzpomíná si čtyřiačtyřicetiletý Eliáš na hokejovou konzervu, v níž proslulý pedant držel mužstvo. „Jenže Louovi to fungovalo, takže se proti tomu těžko dalo protestovat.“
Co ještě si z té doby vybavujete?
Lamoriello nás nechával skoro celé play off zavřené v hotelu. Málokdy nám povolil, abychom se jeli podívat domů. Většinu času jsme tak trávili spolu. Stejná restaurace, stejné stoly, to samé jídlo.
Z pověrčivosti?
No jasně. Dával jsem si stejné těstoviny a stejný dezert. Cheesecake a čokoládovou pěnu. Tenkrát jsem docela dost přibral.
Vážně? Při play off, kdy v sobě hráči obvykle zoufale loví poslední zbytky energie?
Fakt! Já měl snad 94 kilo, ačkoliv jsem normálně míval okolo sedmaosmdesáti. Ale bylo mi čtyřiadvacet, takže jsem měl sílu i rychlost. Tu „nadváhu“jsem utáhl. Taky vzpomínám na práci kouče Robinsona. Příprava na soupeře byla strašně důkladná. Věděli jsme úplně všechno o jednotlivcích i celých týmech. A pak mi z paměti vyskakují různé maličkosti.
Jako třeba?
Den před zápasem jsme hráli karty. Koukali jsme na filmy. Jak jsme postupovali, čím dál víc jsme zvyky dodržovali.
Proto vám na konci play off už těstoviny lezly krkem?
No jo. Navíc se večeře v italské restauraci pokaždé děsně vlekla, trvala skoro dvě hodiny. Než si všichni objednali, jedli jsme jenom chleba s olivovým olejem. Vnitřek podniku byl dost tmavý. Často jsme byli unavení po tréninku, takže se nám chtělo spát.
Jak jste vnímal tohle první velké tažení za Stanley Cupem? Jako dobrodružství? Nebo mučení?
Některé dny byly nádherné a neskutečně jsem si je užíval. Zápasy byly naprostá pecka. Úroveň skvělá. Gólmani chytali fantasticky. Naráželi jsme na neskutečně kvalitní a slavné hokejisty.
Jenže?
Někdy jsem toho všeho měl dost a přál si, aby už byl klid. Hotel, autobus, trénink nebo rozbruslení, autobus, jídlo, hotel, autobus, zimák, letadlo. Ubíjející stereotyp bez šance vypnout od hokeje v domácím prostředí. A ke všemu hodně stresu.
Poznal jste, jak namáhavé je domašírovat až k trofeji?
Ano. Po šesti měsících základní části začínáte znova a vydáváte ze sebe úplně všechno. Psychicky i fyzicky. Kolikrát se zápas protáhne o jedno, dvě, tři prodloužení. Už myslíte, že nemůžete. Ale prostě musíte. Najednou tu sílu v sobě najdete.
Před dvaceti lety jste zářil v útoku s Petrem Sýkorou. Platí, že jste si s ním na ledě rozuměl víc než s kýmkoliv jiným?
Platí. Párkrát jsme se potkali v juniorské reprezentaci a pak na farmě, ale až v NHL nás k sobě dali na delší dobu. Oba jsme hráli technicky, bavilo nás tvořit, chtěli jsme z hokeje mít radost. Jenže ani to automaticky neznamená, že jsme k sobě pasovali. Spojilo nás naladění na stejnou vlnu. V různých situacích jsme přemýšleli stejně. Stačilo říct pár slov a hned jsme věděli. Pomohlo nám, že jsme mluvili česky. A důležitou roli měl náš centr.
Kanadský hromotluk Jason Arnott. Jak mezi české šibaly zapadl?
Skvěle. Každý viděl jeho ohromnou postavu a dělovou ránu. Zároveň ale měl šikovné ruce a cit pro hru.
Svého času tvrdil, že se vydá do Česka, když odtud pocházejí jeho parťáci. Splnil někdy slib?
Ty jo. Ani nevím. Asi ne. Za poslední čtyři roky jsem ho zval dvakrát. Jeho žena pochází z bývalé Jugoslávie, takže do Evropy létají. Většinou pobývají na jihu: na Jadranu, v Itálii, ve Francii. Říkal jsem mu, že by to jednou mohli vzít kousek na sever. Doufám, že se utrhnou.
Další lamželezo ve středu útoku Devils se jmenovalo Robert Holík. Třeba Eric Lindros jej označil za nejnepříjemnějšího soka. Jak se družil s vámi a Sýkorou?
Nejdřív moc ne. První dva roky na nás kašlal. Jel si to svoje. Češtinu už měl dost lámanou. Až časem se rozmluvil. Oblíbil si nás – dvě střelená děcka – ačkoliv sám vystupuje spíš vážně, sečtěle a přísně. Často jsme pak chodili společně na večeře. Já se Sykim, Rusáci, Bobajz a Jason. A co se týče té nepříjemnosti…
Ano?
Vzhledem ke stylu hokeje, jaký se vyznával, byl pro mančaft obrovsky užitečný. Neexistoval jediný hráč, jediný tým, který proti němu nastupoval rád. Měl hroznou sílu, s nikým se nepáral. Pro nás odváděl neocenitelné služby. Ale to bych mohl vyjmenovat řadu dalších borců.
Všiml jsem si, že Bobby loni pracoval jako kouč u izraelské reprezentace. v kontaktu? Zůstáváte s ním
Jó! Píšeme si asi jednou za měsíc. Pomáhal taky v univerzitním týmu ve Wyomingu, kde bydlí. Hokej ho baví, navíc mu už dospěla dcera, takže by se mu mohl věnovat víc než doposud. V Jersey budou další změny, tak uvidíme, kam se vrtne. V únoru jsme se viděli na oslavě dvacátého výročí zisku Stanley Cupu. Byl to parádní víkend.
Zkusme se ohlédnout za vaší tehdejší poutí za pohárem. Nejprve jste spláchli Floridu.
Vyhráli jsme 4:0, ale naší lajně se moc nedařilo, což nás štvalo. Víc jsme zabodovali až v posledním zápase, což mě osobně uklidnilo.
Proti Torontu už jste byl v ráži?
Proti Leafs se mi vždycky hrálo dobře. Fyzicky mi dávali zabrat. Měli dost ostrých chlapů a několik provokatérů, kteří pořád něco pořvávali. Mače byly hodně vyhrocené. Dvakrát jsem se v té době porval s Darcym Tuckerem. Série se mi povedla. Pamatuju si, jak jsem po jednom gólu skočil Scottymu Stevensovi do náruče a povalil ho, což se mu v kariéře jen tak nestalo.
A co semifinále s Philadelphií?
Vedli jsme 1:0 a prohrávali 1:3. Pak jsme to fantasticky otočili, k čemuž nás inspiroval projev Larryho Robinsona. On je jinak kliďas a hodný člověk, ale tenkrát rozkopal koše v kabině. Chtěl, abychom si uvědomili, jakou šanci promrháváme. Což se mu povedlo.
Dal jste dva góly při vítězství 2:1 v sedmé partii na ledě Flyers. Takový čin ve vaší kariéře těžko něco trumfne, že?
Hm. Asi nic. Ty góly dokonaly obrat v sérii a postrčily nás do finále Stanley Cupu. Překonali jsme asi nejtěžší moment celého play off.
Když jsme ho zvládli, věřili jsme, že Dallas už dáme.
Na Stars jste v první partii udeřili a smetli je v jejich hale 7:3. Vaše lajna nasázela čtyři branky. Památná je ovšem hlavně nahrávka na Arnottovu trefu v prodloužení závěrečné partie. Zadovka z rohu kluziště. Bez podívání. Přímo na hůl. Tušil jste svého najíždějícího kumpána?
Asi jste to pojmenoval správně. Prostě jsme o sobě věděli. Často mě učili, abych před převzetím puku pootočil hlavu a aspoň trošku zmapoval, co se děje okolo.
Vy jste se ale nestihl rozhlédnout, že?
Ne. V tu chvíli se vyplatilo, že jsme se Sykim a Jasonem po trénincích zůstávali na ledě a blbli s pukem. Všechna ta křížení a rotace jsme si pak přenesli do zápasů. Mluvili jsme spolu, vymýšleli a radili se. Kolikrát sám žasnu, když se dívám na staré sestřihy, jak jsme o sobě věděli, jak se nám tahle akce a tamta kombinace vůbec mohla povést. A občas to vážně nebyla náhoda! (směje se)
Jak si teď promítáte ve vzpomínkách první vteřiny po Arnottově zásahu?
Nejdřív se člověk pozastaví. V euforii kouká, kam má jet, na koho se vrhnout, jak začít oslavovat. Nejvíc si ale vybavuju první klidnější emoci. To vydechnutí. Úlevu, že už je konec. Zaplaťpánbůh!
Sýkora odstoupil z bitvy v první třetině po drtivém hitu od Deriana Hatchera. Odvezli ho do nemocnice a vy jste pohár přebíral v jeho dresu obráceném číslem dopředu. Jak vás to napadlo?
Je vtipné, že všechny fotky s pohárem z roku 2000 mám s Peťovou sedmnáctkou. Hatcher ho sestřelil naprosto likvidačně, dneska by za něj dostal aspoň deset zápasů distanc. Pro Sykiho to byla krutá chvíle. Aspoň takhle s námi byl na ledě.
Hezké gesto!
Ani nevím, jestli mi ten čudla někdy poděkoval! (směje se) Ale snad jo. Snad jo.
Bylo pro vás podstatné, jak jste všem ukázali, že se dva mladí evropští přistěhovalci dokážou prosadit v nejdivočejších řežbách?
Určitě. Jsme s Peťou povahově jiní. Když na mě někdo zatlačí, umím se vyhecovat. Na Sykiho museli být trenéři trochu opatrnější. Jakmile ale dostal šanci, uměl dát gól v nejvyhrocenějších chvílích. I za jiné týmy (Anaheim či Pittsburgh) pak skóroval v prodlouženích. Pro nás bylo cenné, že jsme tenkrát zažili play off se vším všudy a došli až na konec. Stali se z nás šampioni, což nám už nikdy nikdo nemohl vzít.
Tenkrát jste byli považováni za nejlevnější hvězdy v NHL. Skrblíka Lamoriella ovšem ani vaše úspěchy neobměkčily, což?
Zaprvé byla jiná doba. A zadruhé s Louem nic nepohnulo. Teď dostávají kluci v naší tehdejší pozici lukrativní osmileté kontrakty, aby si je kluby pojistily. Ale to nebyl náš případ.
Ještě k drsnosti NHL na přelomu tisíciletí. Jak moc bolely střety s Hatcherem, McGillisem, Gillem a dalšími řezníky?
Hrůza! Jéje. Takových bylo! Matvichuk, Foote, Kasparaitis… Krosčeky, lokty, sekery přes lýtka. Teď je hokej úplně jiný.
Ano. Čistší. Napadlo vás, že byste se nyní prosazoval snáz?
Možná. Jenže spousta těch ostřejších kluků zase měla potíže s bruslením. Sice jsme od nich schytali strašně moc ran, ale zase na ně platila naše šikovnost a rychlost.
Málokdy během play off nám manažer Lamoriello povolil, abychom se jeli podívat domů.
Na výraznější pozici v klubu nastoupí Martin Brodeur. Bavili jsme se. Ví, že jsem po kariéře nezahálel.
Coby Lamoriellovi vojáci jste vládli NHL. Současní Devils jsou v lize spíš otloukánky. Jak nesete ten úpadek?
Je mi z něj smutno. Před sedmi lety přišli noví majitelé, pak odešel Lou. Změnili se manažeři i trenéři, kteří nastolili nová pravidla. Chápu tu snahu, ale předchozí řád přinesl tři Stanley Cupy a další dvě účasti ve finále. Některé věci, které fungovaly dřív, se klidně mohly v klubu držet dál. A třeba se do něj zase vrátí s bývalými hráči v jiných rolích. Uvidíme. Máme šikovné kluky, ale Lou správně říkal, že tvrdá dřina vždycky porazí talent.
Takže by Devils prospělo víc přísnosti a pracovitosti?
Přesně tak. Kázeň musí být. Štvaly mě všechny zákazy a příkazy. Nadával jsem, připadaly mi přehnané. Zároveň jsme v Louově režimu byli velice úspěšní. Současní kluci mají svobody až moc. Úžasně se o ně pečuje, jenže výsledky nejsou.
Létal jste do New Jersey na stáže. Počítalo se s vámi od ročníku 2020/21 jako s asistentem kouče. Co víte nyní, po přívalu změn v Devils a následné pandemii?
Majitelé mě uznávají a mají mě rádi, moje pozice se nemění. Jsem vděčný, že mi minulý manažer Shero a bývalý kouč Hynes dali příležitost sbírat zkušenosti. Co dál? Na výraznější pozici postoupí (brankářská legenda) Martin Brodeur. Uvidíme, jaký kolem sebe postaví tým. Bavili jsme se. Ví, že jsem po skončení kariéry nezahálel.
Věříte, že vám nabídne práci?
Kdybych šanci nedostal v následující sezoně, v té další by mě asi neminula. Teď jsme rádi, že jsme s rodinou v Česku, ne v Americe. Jezdili jsme s dcerami na kole a doma se s nimi učili. Až se zase začne cestovat, situace se zklidní a vrátí do normálu, pak vyřešíme budoucnost.