Kdo soudil Miladu Horákovou
Soudci a prokurátoři se až příliš snadno vzdali nezávislosti, což je dosud ne zcela probádané téma, říká historik v souvislosti s monstrprocesy 50. let.
Před sedmdesáti lety, 8. června 1950, byla Milada Horáková odsouzena ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti a o tři týdny později jako jediná žena odsouzená v politických procesech popravena. Stala se symbolem odporu proti komunistické totalitě. Nejen tímto procesem, ale i odbojem a komunistickými represemi 50. let minulého století se dlouhodobě zabývá historik Martin Tichý.
Kdo byla Milada Horáková?
V době zatčení bývalá poslankyně Československé strany národně socialistické, účastnice protinacistického odboje, do února 1948 aktivně působila ve spolcích a svazech, které se zabývaly sociálními otázkami a péčí, emancipací žen, nebo sdružovaly protinacistické bojovníky. Činná byla mimo jiné i v předsednictvu Přátel SSSR. Poté, co se 10. března 1948, tedy v den úmrtí
Jana Masaryka, vzdala poslaneckého mandátu, se stala více méně soukromou osobou. Nepřestala se ale zajímat o věci veřejné, nebála se navštěvovat například bývalého předsedu ČSNS Petra Zenkla, hlídaného StB. Ta ji ostatně také sledovala, v jedné ze zpravodajských zpráv se můžeme dočíst, že není sice aktivní politicky, ale že se stýká s bývalými spolustraníky a dalšími kritiky komunistického režimu. Dnes bychom řekli, že byla občansky aktivní osobou v době, kdy po lidech režim vyžadoval slepou poslušnost.
Proč zrovna ona byla vybrána jako cíl procesu?
Politické procesy je třeba vnímat jako divadlo, jehož aktéři mají při přelíčení přidělené role a musí je hrát podle naučeného scénáře. Ovšem příprava této zrůdné tragédie vyžaduje čas a to, co musíme s velkými uvozovkami označit za rozdělení jednotlivých úloh. Milada Horáková byla do „čela procesu“postavena v oné přípravné, tedy vyšetřovací fázi. V ní ovšem nešlo o zhodnocení důkazů, ale o doslova zrežírování propagandisticky funkční „podívané“.
Spáchala nějaký trestný čin?
Horáková ani podle tehdejších zákonů nespáchala žádný trestní čin. Nakonec byla spolu s ostatními obžalována a odsouzena za věci přímo absurdní, vymyšlené nebo takové, jejichž „skutková podstata“neodpovídala realitě.
Kdo patřil do její skupiny?
Před Státním soudem nakonec stanuly tři ženy a deset mužů. Všichni zasluhují připomenutí a pozornost. Nejednalo se však o skupinu Milady Horákové, to bychom přejímali konstrukt StB, která takovouto „skupinu“vytvořila. A účelově do ní zařadila lidi z různých sociálních a profesních skupin.
Koho tam StB zařadila?
Jedním z nich byl například Jan Buchal, bývalý štábní strážmistr SNB, odsouzený k trestu smrti. Tento při přelíčení zmatečně a zlomeně působící muž ale před popravou vyřkl tato slova: Ať žije svobodné Masarykovo a Benešovo Československo. S ostatními byl souzen Záviš Kalandra, v nejlepším slova smyslu levicový intelektuál, bývalý člen KSČ, kritik moskevských procesů. Jeho poprava byla svým způsobem stranickou mstou za odpadlictví, realizovanou po šestnácti letech.
Kdo byly ty další ženy?
Další ze tří žen byla Antonie Kleinerová, za války činná v odboji a vězněná v koncentračním táboře Ravensbrück, jejího manžela nacisté popravili. Nic z toho se ale lidé sledující proces nedozvěděli. Ve scénáři procesu nebylo místo pro připomenutí protinacistických aktivit obžalovaných. Málokdo si asi také vzpomněl na řeč Klementa Gottwalda z roku 1929 („My se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk…“), a to jak na ni tehdy kriticky reagovala poslankyně Františka Zemínová, která jako osmašedesátiletá stanula po více než dvaceti letech před tímto soudem. Vynesený dvacetiletý trest se rovnal smrti ve vězení. Zajímavé vzpomínky na proces, na to, co znamená být neprávem odsouzen a vězněn, lze nalézt v knize Žil jsem zbytečně Jiřího Hejdy.
Jak soud probíhal?
Doslova v žáru filmových kamer. Ostatně unikátní záznam dokládá tragédii i absurditu procesu. Naštěstí nám zpřístupněnou režisérem Martinem Vadasem. Díku tomu víme, jak propaganda následně pozměňovala smysl jednotlivých výroků obžalovaných. A podle připraveného scénáře, pečlivě kontrolovaného a v průběhu procesu průběžně hodnoceného. Za jeho průběh nesli soudci a prokurátoři odpovědnost. O jejich sebemenší nezávislosti na mocenské struktuře nemůže být ani řeč.
Jaká byla úloha sovětských poradců?
Jejich aktivní účast se projevila zejména na zrychlené přípravě celé řady podobných procesů, na zvýšené brutalitě vyšetřování, která zaskočila i československé vyšetřovatele. A právě na zavedení podrobné a také dodržované režie procesů, jejichž průběh se tak nemohl vymknout kontrole. Odpovědnost za procesy, popravy, zmařené životy nesou čeští a slovenští vyšetřovatelé, soudci a prokurátoři, zejména ale stranické vedení KSČ. Byli to však právě soudci a prokurátoři s prvorepublikovým vzděláním a praxí, kteří se až příliš snadno vzdali své nezávislosti, což je téma, které dosud není zcela probádáno. Jejich konkrétní odpovědnost nelze pominout.
Bylo to poprvé, kdy se objevila petice podepsaná i dětmi, žádající trest smrti?
Ano. Celá ta propagandistická mašinérie vypovídá o době lépe než cokoliv jiného. Nevím ale, zda ji jsme schopni vnímat nejen v plné obludnosti, ale i v kontextu. Neboť nás svým způsobem doprovází, viděno v širších souvislostech, dodnes: nejen v dokumentech, ale i dobových filmech a seriálech. I díky tomu jsme trochu otupěli. Některé lži již nevnímáme jako například neurvalé denunciace. Zároveň si kladu otázku, jak my dnes obstojíme před mediálními nástrahami. V tom to měly předchozí generace těžší. Žily v uzavřeném světě, a to i médií – tedy za železnou oponou účelově předkládaných informací a propagandy.
Jak vypadalo vynesení rozsudku? Měli obžalovaní šanci se hájit, nebo jen odříkávali naučená přiznání?
Obhajoba byla čistě formální, neúčinná, což ovšem neznamená, že by se obhájci v rámci daného minima a toho, co my bychom dnes jen stěží mohli označit za obhajobu, nesnažili dostát svému poslání… Někteří z obviněných či obžalovaných, pokud se jim dostane mediální pozornosti, v současnosti argumentují v rámci svého případu s jakýmsi bezprávím a šikanou soudů, které jim prý připomíná padesátá léta s procesy; neví buď, o čem hovoří, nebo, a to hůře, účelově zneužívají tragédií tehdejších lidských osudů.
Jaké padly tresty?
Stranické vedení KSČ v rámci různých komisí prakticky rozhodlo o těchto „trestech“– devětačtyřicetiletou Miladu Horákovou „odsoudilo“k trestu smrti. K němu též pak třicetisedmiletého Jana Buchala a sedmačtyřicetiletého právníka Oldřicha Pecla, též osmačtyřicetiletého historika a filozofa Záviše Kalandru. Devětačtyřicetiletou Antonii Kleinerovou, padesátiletého doktora Josefa Nestávala k doživotí, stejně jako Františka Přeučila a Jiřího Hejdu. Třicetišestiletého doktora Bedřicha Hostičku pak k osmadvacetiletému trestu. Nad padesátiletým profesorem Zdeňkem Peškou soud vynesl pětadvacetiletý test. Nad pětapadesátiletým advokátem Jiřím Křížkem dvaadvacetiletý trest, nad osmašedesátiletou Františkou Zemínovou trest dvacetiletý a jednaosmdesátiletého Vojtěcha Dundra soud odsoudil na patnáct let.
Milada Horáková byla popravena zvlášť trýznivým a zdlouhavým způsobem, to bylo tehdy běžné?
Způsob popravy, včetně konstrukce šibenice, se prakticky nezměnil od dob Rakouska-Uherska. Záleželo ale na zručnosti kata, zda při exekuci odsouzenému zlomí vaz, jako například K. H. Frankovi. Nebo zda nechá odsouzeného udusit vahou vlastního těla. Po roce 1948 se praktikoval tento druhý a opravdu trýznivý způsob popravy. Těžko říci, zda se jednalo o zostření absolutního trestu. Vždyť lidé takto popravovaní umírali i patnáct minut, jakkoliv vědomí pozbyli již dříve. Milada Horáková pak byla oběšena z odsouzených jako poslední. I to mohl být jistý druh trestu, či spíše msty.
Jaký byl osud její rodiny?
Tragický. Jejímu manželovi, Bohuslavovi Horákovi, se sice podařilo odejít do exilu, zanechal ale v Československu dceru Janu, jež se o odkaz své maminky stará dodnes. S otcem se setkali až po letech. Ale je tu příběh celé rodiny, jejího otce Čeňka Krále, který by samozřejmě stál za samostatné připomenutí.
Existuje několik hrobů Horákové, jaký byl osud jejích ostatků?
Spíše než o hroby se jedná o pietní a pamětní místa, symbolický hrob se nachází na Vyšehradském hřbitově u baziliky svatého Petra a Pavla. Urny s popelem obětí byly většinou zlikvidovány. Tuto neúctu k zemřelým a jejich rodinám komunistický režim stvrdil i tím, že poslední dopisy, psané v celách smrti, pozůstalým neodeslal. Obdrželi je až po roce 1989. I tím se celá tragédie přenáší do naší současnosti.
Má smysl si Horákovou připomínat i dnes?
Rozhodně. Připomínat si její osud je třeba i dnes, neboť se stala symbolem bezpráví. Její osud sdílelo dvě stě čtyřicet osm popravených osob z politických důvodů. Další tisíce zemřely ve vězeních a lágrech, jiní, a bylo jich přes 230 tisíc, tam „pouze“prožili nemalou část svého života. A tyto ženy a muži měli své rodiny. Nezapomínejme, že komunistický režim toto násilí na lidech odůvodňoval budoucností, životem dalších generací. Tedy do důsledku vyjádřeno dobou, v níž my dnes žijeme. Je v tomto smyslu naše odpovědnost za minulost, tedy to, co o ní víme a jak ji vnímáme a diskutujeme, pouze imaginární?