„V New York Times je občanská válka“
V Americe dobublává revolta v listu New York Times, při níž přišel vydavatel o autoritu, výhledový šéfredaktor o místo a list o část své pověsti. Konzervativní republikáni, kteří nemůžou nejznámějšímu deníku světa přijít na jméno, si to užívají, což maskují do starostlivých úvah o osud americké žurnalistiky.
Ale ty jsou na místě, protože se ukázalo něco, co všichni věděli, ale neradi to říkali.
Co se stalo: ve středu vyšel v internetové verzi listu v názorové rubrice článek republikánského senátora Toma Cottona s titulkem Vyšlete tam vojáky. Hlavní sdělení: tam, kde policie při nynějších demonstracích provázených rabováním nezvládne udržet pořádek, by ji měla zastoupit armáda.
Přestože v článku bylo jasně řečeno, že odděluje mírumilovné demonstranty od výtržníků, o nichž píše, proti jeho zařazení se zvedla mezi redaktory listu vlna odporu s tím, že je rasistický a „jeho zařazení vystavilo černé reportéry, editory a další zaměstnance NYT nebezpečí“. Ostatní média při popisu situace v deníku používala slova jako vzpoura, rebelie či povstání.
Pak se do věci vložil vydavatel a současně zástupce rodiny majitelů A. G. Sulzberger, který výmluvně obhajoval zařazení článku: „Věřím v princip otevřenosti vůči široké paletě názorů včetně těch, s nimiž nemusíme souhlasit, a tento článek byl v tomto duchu otištěn.“
Jenže redaktoři se bouřili dál a ještě víc. Vznikla petice, kterou jich podepsalo osm set. A vydavatel zcela otočil. Kapituloval před redaktory.
Článek byl najednou „opovržlivý“, „nesplňoval náš standard“. A vedoucí komentátorského oddělení James Bennet, liberální demokrat všeobecně považovaný za budoucího šéfredaktora listu, v neděli skončil, vyhazov maskovaný rezignací, což prý obrečel. Jeho zástupce byl přeložen v rámci redakce.
Takže vyhazovy za otištění názoru, který sděloval totéž, co si v těch dnech myslelo podle průzkumů veřejného mínění 58 procent lidí (podle časopisu Forbes) či 52 procent (podle televize ABC). List New York Times trestal a slíbil vyvodit zásadní poučení i změny za článek amerického senátora, ač v únoru otiskl názor zástupce velitele Tálibánu, jenž zabíjel děti i americké vojáky. Perlička: 22. června 1941 otiskl výňatky z knihy Mein Kampf, přičemž v úvodu článku, kam se dává jméno reportéra, bylo napsáno Adolf Hitler; nikdo se nevzbouřil.
Tolik děj. Teď co to znamená.
NEW YORK Stranická žurnalistika
Redaktoři listu New York Times zřejmě rádi diskutují o vnitřních problémech redakce na sítích. Stejně jako tam ventilovali své rozhořčení, připsala tam svůj pohled na věc i komentátorka listu Bari Weissová. Byl v opačném gardu a stojí za to. Píše se v něm o „občanské válce v redakci“mezi mladými uvědomělými novináři a staršími liberály, přičemž ti první věří v pokrokářské krédo, že právo lidí nebýt vystaveni názorům, jež se jim nelíbí, přebíjí včerejší základní liberální hodnoty, jako je svoboda projevu. Weissová to ukazuje na slavném mottu listu, které zní Všechny zprávy, které jsou vhodné k otištění: Zatímco starší novinářská generace – stejně jako to chápaly i ty předchozí – dává důraz na slovo VŠECHNY, pro mladé je rozhodující VHODNÉ.
Tedy z názorů budeme vybírat jen ty, které nám vyhovují a jež my považujeme za správné, ostatní pro nás neexistují.
Kolegové Weissovou rychle zasypali nesouhlasnými reakcemi, ale vývoj novin i americké žurnalistiky v posledních letech dává za pravdu spíše jí. Média se s příchodem Donalda Trumpa proměnila.
Objektivita, jakkoli to byl i před lety spíše jen ideál než realita, ustoupila stranickosti. Fíkový list je pryč. Redaktoři nechávají promlouvat skrze události své politické názory. Mají pocit vyššího poslání: chtějí stát proti Trumpovi a klasický nestranný ideál žurnalistiky, jenž si vyslechne obě strany, se jim jeví zastaralý, protože jim ubírá palebnou sílu. Jak teď napsal jeden komentátor New York Times, nová situace vyžaduje hlavně jasnou morální pozici.
A tak zatímco si balil šéf komentátorské rubriky jeho listu, skončil náhle i šéfredaktor listu Philadelphia Inquirer. Vaz mu zlomil komentář kritičky architektury o tom, že by vandalové při demonstracích neměli ničit ulice s titulkem „Na budovách také záleží“, což byla skutečně necitlivá narážka na název hnutí Na černošských životech záleží. Šéfredaktor skončil po dvaceti letech v redakci, přičemž jeho rozčilení redaktoři mu napsali: „Už máme dost toho, aby nám někdo říkal, že máme ukázat obě strany problémů, které dvě strany nemají.“