Ze života škůdců. Proč naše fena neumí létat
Po bramborové nati šplhá oranžovohnědý slimák. Je to plzák španělský, postrach zahrádkářův, invazivní druh zavlečený do Česka z Pyrenejského poloostrova. Včera se svými druhy zlikvidoval mladou rostlinu tykve velkoplodé, zvané dýně hokaido. Zřejmě jim ale nešmakovala, ostatní tykve nechali být. Dnes se plž vydal okusit nať do brambořiště. Už jsem si odvykl, sucho posledních let slimákům nesvědčilo a ze zahrady vymizeli. Teď jich je zase spousta.
Slimáci teprve vylézají, jiný škůdce řádí na zahradě už týdny. Špičky letorostů ovocných stromů se kroutí a zasychají. Jsou plné mšic, které je letos v nebývalé míře zaplavily hned po odkvětu. Bujně kvetoucí slíva ani nestačila pořádně nasadit listy, celé kolonie mšic je okamžitě sežraly. Zkusil jsem je postříkat nějakou přírodní látkou, bez úspěchu. Slíva vypadá jako po náletu sarančat. Nepamatuji se, že bychom kdy měli na zahradě tolik mšic. Jsou všude. Je jich tolik, že se na ně slétají sýkorky jak v zimě ke krmítku. A strašně rychle se množí. V ničení zeleně mšicím pomáhají mravenci, kteří je chrání před nepřáteli a pomáhají jim v transportu za potravou. Na oplátku se pak pasou na medovici, sladké látce, kterou mšice „vykadí“. S touto ničivou symbiózou jsem zkoušel bojovat lepovými pásy a prstenci ze štěpařského vosku napatlaného po obvodu kmene, ale bylo to marné. Část mravenců se sice přilepila, jenže ti další jejich nebohá těla využili jako most a přilnavou past překonali. Když nezabral lep ani přírodní postřik, zbývá zkusit nějakou chemii, jed. Jenomže do toho se mi vůbec nechce.
Třetím nejaktivnějším škůdcem po mšicích a slimácích je překvapivě pes. Naše černá fena se zastydlou pubertou v sobě objevila novou touhu. Už neprohání kočky. Zaměřila se na ptáky. Běhá po zahradě se vztyčeným čumákem, vyskakuje do výšky a zuřivě štěká na všechny opeřence, kteří proletí nad pozemkem, nebo si dokonce dovolí sednout na větev některého ze stromů. Fena si zjevně myslí, že bude-li hodně běhat a vyskakovat, naučí se létat. Odmítá pochopit, že to nelze. Nevýhodou jejího nového návyku je, že neustále čučí vzhůru – kde co lítá – a nekouká, kam šlape. Takže někdy to vezme přes česnekový záhon, jindy proběhne cibulí, provede slalom mezi pórky, dupne do rukoly. Jediným výsledkem jejího honu na ptáky jsou polámané rostliny. Zlaté mšice a slimáci, řeklo by se.
Zemědělci a zahrádkáři si poměrně často na něco stěžují. Buď je příliš sucho, nebo se přemnoží hraboši, mšice, slimáci. Teď zase až moc prší, takže se nedá sušit seno. Zcela a plně je chápu. Jako malopěstitel každý rok poznávám sítě nástrah, které jim příroda připravuje. Duben byl letos tak suchý, že bylo třeba zalévat brambory. Za celý měsíc u nás spadlo 11,6 milimetru srážek, pouhá třetina dubnového normálu.
Pak se to otočilo. Obavu z katastrofálně suchého jara zahnal následující měsíc. V květnu napršelo 76,2 mm vody, 121 procent běžných srážek. Začátek června naznačil, že zálivka ještě neskončila. Jen za prvních osm dní spadlo úhrnem 31,8 mm deště. Meteorologické modely na další dny předpovídají dalších 56 milimetrů. Spočítal jsem si, kolik u nás napršelo od začátku roku, a srovnal jsem to s předchozími lety. Výsledek mě překvapil. Od 1. ledna do 8. června letos spadlo 242 mm srážek, to je skoro čtvrt kubíku na metr čtvereční. Loni to bylo za stejné období 168,6 mm a v roce 2018 dokonce pouze 91 milimetrů – tedy o 151 méně než letos. Gigantický rozdíl.
Jasně, je dobře, že na zahrádku prší. Ale toho plevele! A protože pořád prší, přes týden jsem na pozemku neudělal za korunu práce. Už by to chtělo trochu tepla a sluníčka. Aby se mi do brambor nedala plíseň.