Život a dílo pana Jana
V síni slávy! Jaká kouzla uměl fotbalový gigant Jan Koller?
Chladno bylo celý den. Vyjít ven bez deštníku, vracíte se durch. Večer ke všemu začalo sněžit, takže pořadatelé museli během utkání narychlo shánět červený balon, aby byl na pocukrovaném trávníku dobře vidět.
Únor 1999, premiéra Jana Kollera v české reprezentaci. Přátelský zápas s Belgií. Stadion krále Baudouina v Bruselu.
0:1.
Gól? Jan Koller! „Vzpomínám, jak mi to strašně klouzalo,“vzpomíná. Jak by ne, když měl 202 centimetrů a metrák váhy. Přesto v 73. minutě provedl mistrnou věc. V bílém dresu využil chybné zpětné přihrávky, a jak byl v laufu, mazaně se vyhnul stoperovi ve skluzu a druhého, který padal, chladnokrevně propálil. Míč se ještě otřel o pravou tyč, načež ten veliký zpocený chlap vyprávěl: „Byl to nejdůležitější moment v kariéře.“
Bylo mu skoro šestadvacet, když ho trenér Chovanec poprvé pozval do reprezentace. Při vynikající jízdě v Lokerenu, v níž byl nejlepším střelcem belgické ligy, nebylo překvapivé, že zrovna v přáteláku dostal šanci. Daleko překvapivější bylo, co následovalo. Z kolohnáta, kterému se vlastní fanoušci posmívali za neohrabanost, se vyklubal výjimečně úspěšný kanonýr. Ten nejlepší v celé domácí historii. Kollerova reprezentační čísla se zastavila na 91 zápasech a 55 gólech.
Včera ho ve strahovském muzeu uvedli do Síně slávy Fotbalové asociace. „Když se rozhlížím po všech těch jménech na ostatních hvězdách, vidím samé velké osobnosti a fajn lidi. Je velká čest být mezi nimi,“řekl přes roušku, když zapózoval nad svou zlatou hvězdou v prosklené dlažbě.
Kollerův příběh zůstává unikátní, romantický, náhodný a v dnešní době zřejmě neopakovatelný.
Jak ryzí amatér, kterého v okresních soutěžích strkali do branky, protože byl nejvyšší, ke slávě a milionům přišel. Sám o tom poutavě vyprávěl pro portál bezfrazi.cz: „Po učňáku jsem normálně nastoupil u nás ve Smetanově Lhotě do JZD jako údržbář motorové techniky. V montérkách jsem se hrabal v traktorech, a přestože mě to nebavilo, uvažoval jsem akorát tím směrem, že až mi skončí vojna, najdu si jinou práci. Ač jsem to měl na vsi rád, pokukoval jsem po Praze, kde bylo daleko víc příležitostí.“
Do Prahy se z jižních Čech skutečně rozjel, bydlel u babičky v Klánovicích a na brigádě v protiatomovém krytu na Černém Mostě třídil mince, které se po rozdělení republiky stahovaly z oběhu a tavily. Šťastnou shodou okolností ho pozvali k tréninku se sparťanským béčkem, aby ukázal, co umí. Nejdřív si myslel, že je to vtip, že ho kamarádi škádlí. Vtip to nebyl, cesta za slávou se rozbíhala.
Bylo mu jednadvacet, když podepsal první profesionální smlouvu, měsíčně vydělával čtyři tisíce a děkoval, jaké má štěstí. Byl to pro něj strop, na víc nepomýšlel. Na tréninky jezdil hnědo-oranžovou Škodou 105, která ani nešla zamknout. Styděl se za ni, tak radši parkoval v přilehlých ulicích, ne na stadionu: „Na zadním sedadle jsem vozil magneťák, protože neměla autorádio.“
Vždycky býval bázlivý, sedával v koutě, mluvil málo. První televizní rozhovor po svém prvním ligovém gólu směšně prokoktal. Ani tehdy, v květnu 1995, ještě zdaleka neměl vyhráno. Zkušenější spoluhráči se natolik báli, že kvůli Kollerovi přijdou o flek, že ho ze Sparty vlastně vyštípali. Sprostě mu vyčítali nepodařené přihrávky a zpackané šance. Neobědval s ostatními u stejného stolu. Doléhalo na něj, že se najednou v kabině cítí jako vetřelec. Pro bezfrazi.cz řekl: „Jádro týmu drželo při sobě a já jednoduše nebyl jedním z nich. Zabíral jsem místo. Od té doby vyloženě nesnáším, když si kdokoliv v týmu hraje, že je něco víc než někdo jiný.“
Sebevědomějšího chlapa udělaly z dvoumetrového Kollera až góly v Lokerenu, kam odjel jako pokusný králík, který na testech buď uspěje, anebo se vrátí domů a bude kopat za České Budějovice. Neuměl jazyk, míč mu samou nervozitou odskakoval, byl sám, přítelkyně se s ním rozešla po telefonu.
Přesto vytrval.
S ohromnými kopačkami číslo 15 kráčel po senzační cestě do Anderlechtu Brusel, Borussie Dortmund, Monaka a do české Síně slávy.