Recenze: Trojan jako Bourák
Bourák, v němž Ondřej Trojan režíruje svého bratra Ivana tančícího rokenrol, sliboval černou komedii. Spíše však kinům čekajícím na divácký hit dodal hodně barevnou a zmatenou frašku.
Plusové body, které si Bourák vyvzdoruje, směřují především k původní hudbě Romana Holého komponované v dobovém duchu, dále k choreografii či ke kostýmům, zkrátka k celé odlehčené muzikálové stylizaci.
Jenže to je jen hezký obal. Kdežto podstata, tedy scénář Petra Jarchovského, se nebezpečně přibližuje záporným číslům.
Vraždící Macháček
Nemá smysl ani řád, nemá jasno, co, proč a komu chce sdělit. Kdyby vsadil na výlučně ztřeštěnou akční grotesku bez pravidel, prosím – jenže to se zjevně zdálo málo, u nás se přece nosí legrace „s přesahem“.
Tudíž tak jako hrdina, jenž sestavuje bizarní auta z vraků, se chová i film, který poslepuje sociálně kritické drama, studii manželské krize, mladou romanci, brakovou gangsterku a hudební féerii. Tmelícím prvkem má být proměna místního podnikatelského velmože čili Jiřího Macháčka v šílené vraždící monstrum a nad vším panoptikem soustředěným kolem letní bouřky by se měla rozklenout duha usměvavého pochopení pro periferní postavičky, bojující proti osudu za svou představu štěstí navzdory omezeným podmínkám.
Dort na scéně
Bohužel, nezabírá to. Přes usilovnou, místy až úpornou snahu vesměs schopných herců hledá člověk marně důvod, proč by měl jejich hrdinům držet palce; jde spíše o modelové lidské typy než osobnosti.
Ivan Trojan coby zastydlý frajírek, který se bojí zestárnout, takže si svůj americký sen hýčká upocenými zálety v travoltovském stylu, si trefně osvojil gesta jak od kolotoče. Přesně k němu sedí kouzelně okresní kapela s Matějem Ruppertem, kterému přidali zbytečnou roli vypravěče a jehož původní muzika dění rytmizuje.
Ovšem zapadákov už je obehraný až běda, ze severu Čech se pomalu stává unifikovaný filmařský skanzen včetně doslovných charakteristik „herny a bordely jsou jediný zdejší byznys“.
Rovněž komunální politika je tu vyčichlá, zpětné líčení únavné, slovní humor typu „Buď bohém, vole mami“vykazuje parametry krotšího Mostu! a situační vtip se opírá hlavně o rekvizity, třebaže takový robotický vysavač v souboji s domácím mazlíčkem odvede svůj díl zábavy vrchovatě.
V gangsterské sestavě zase potěší Milan Ondrík, ovšem sklon k prvoplánové karikatuře se právě v tomto žánru projevuje nejsilněji. Ruku na srdce, originální nadsázku ve stylu Guye Ritchieho či Quentina Tarantina zkrátka dělat neumíme, podobně se Bourák míjí s uměním povýšit trapnost na klenot komiky a nesmysl na ctnost.
A to ještě nebyla řeč o průhledném pointování – například tanečního čísla, ve kterém se nekonečně připravuje vyústění v duchu Hříšného tance naruby; jaképak asi, když se na scéně vyskytuje obří narozeninový dort.
Dvě krajnosti
Vyloženě mimo mísu, natož divákovo chápání se pak ocitá zjevení Elvise Presleyho, dlouhé, nudné, meditativní a nyvé včetně zpěvu. Jestliže s růžovým cadillakem přijede alespoň milý symbol, s pospolitým hiphuráckým dovětkem se naopak dostaví konečný znak zmaru.
Čert ví, co se děje s českou komedií, která se vesměs omezuje pouze na dvě krajnosti. Buď na ulepené kolovrátkové romance, nebo na ctižádostivě stylizované, leč zmateně poskládané a přepálené kousky jako Wilsonov či Úhoři mají nabito, k nimž se právě přiřadil i Bourák.