Jak jsme projeli do Chorvatska
MF DNES vyzkoušela v době koronaviru trasu k moři a kontroly na hranicích
Ch orvatsko. Oblíbená destinace stovek tisíc Čechů. Když se ukázalo, že hranice nebudou zavřené roky, jak před časem hrozili epidemiologové, vyrazili jsme na tradiční reportážní cestu. S tím, že nás letos zajímá hlavně to, jaké podmínky budeme muset splnit, abychom mohli vůbec k moři dojet.
Hranice se otevřely už 8. června, byli jsme připraveni. Na webových stránkách entercroatia.mup.hr jsme vyplnili formulář se všemi údaji o nás včetně telefonních čísel, na nichž budeme v Chorvatsku k zastižení, a povinné kolonky rezervovaného ubytování. Vepsali jsme to úplně první v Karlovacu na cestě, přestože míříme až k moři.
Formulář napopáté odešel a do mailu přišel důležitý dokument: Ohlášení vstupu do Chorvatské republiky.
Ten je nutné dát na hraničním přechodu při vstupu do Chorvatska za okno, aby bylo vidět, že máme vyplněno; pustí nás do rychlejšího pruhu, psalo se na stránkách. A chorvatská strana nás na dotaz písemně ujistila, že toto opatření platí stále, až do odvolání.
Kromě toho jsme samozřejmě nachystali roušky, nějakou tu dezinfekci rukou, víc jídla na cestu než běžně a vyrazili jsme.
Jednu věc pandemie nezměnila. Českou dálnici D1, jejíž tři opravované úseky, každý po dvaceti kilometrech, nás na začátku potrápily, zvlášť nehoda kamionů v jednom z nich. Vystáli jsme si kolonu, zato té u nádrže Nové Mlýny jsme se vyhnuli, protože nás chytrá navigace – respektive obě, používali jsme Waze v mobilu i tu palubní v nové Škodě Octavia, která má rovněž online data – nasměrovala na přechod do Břeclavi.
Rouška se v Rakousku nenosí
S trochou napětí jsme se blížili k hraniční čáře. Zpomalili jsme a už už se chystali zastavit, protože jedna z dvojice českých policistek stojících na opačné straně silnice vykročila kupředu naším směrem a začala si nasazovat roušku. Nakonec však mávla rukou, ať pokračujeme. Sláva, první hranici máme za sebou.
Bohužel ale nemáme rakouskou dálniční známku. Běžně jezdíváme přes Mikulov a pořizujeme ji buď na české benzince, v poslední době bez přirážky, nebo na rakouské straně. V Břeclavi jsme si žádného obchůdku nevšimli, a tak nemůžeme najet po pár kilometrech na dálnici. To se nám daří až u Wilfersdorfu, kde je čerpačka OMV. Nasazuji roušku a vyrážím ke kase. Míjím tři místní, nesou si pivo a cigarety, roušku nemá žádný. Nemá ji ani mladík u pokladny. Anglicky se ho ptám, jestli jsou roušky stále povinné. Směje se a česky mi říká, že ano, ale nikdo je nenosí. A že si ji klidně mohu sundat. Diví se, že jedeme k moři, prý nám závidí a přeje šťastnou cestu.
Vjíždíme do Vídně. Odpolední špička vrcholí, a tak se necháme vést chytrou navigací v autě, která, zdá se, opravdu funguje. Vede nás bočními cestami, na jedno omezení ale narazí – na most přes Dunaj, jemuž se vyhnout nedá. Zdržení je ale tak do patnácti minut, takže hledat delší objízdné trasy nemá smysl.
Na dálnici A2 směrem do Grazu potkáváme pár rekonstrukcí. Provoz je pokaždé sveden do dvou zúžených pruhů, takže není problém. Jásáme, když už na autostrádě A9 směrem do Slovinska na totemu čerpací stanice Shell u Grally vidíme nápis, že je znovu otevřeno, a chceme se zastavit na naši oblíbenou gulášovku. Bohužel, zavírají už v pět. Tak přece jen má pandemie nějaké dopady.
Kupujeme slovinskou dálniční vinětu; obsluha benzinky má roušku a všude visí upozornění na hygienická opatření. Nabízí kávu, takové občerstvení je povoleno, takže neodoláme. Prodavač říká, že provoz směr hranice je několikanásobně slabší než každoročně touto dobou bývá.
Máme naspěch, abychom stihli ubytování na cestě v Karlovacu, takže letos nepojedeme po žádné z objízdných scénických tras, které jsme zkoušeli v minulých letech.
Vy jste Češi? Tak jeďte...
Přijíždíme tedy na slovinskou dálniční hranici v Šentilji. Fronta asi šesti aut ukazuje, že se přece jen něco děje, ve zdravých dobách se tudy jen plynule projíždí. Chystám si do rukou občanky celé osádky, a až na nás dojde řada, podávám je z okénka. Pohraničník si o ně říká slovy „Dokumente!“Vezme je do ruky – nemá roušku ani rukavice – a pak se zeptá: „Všichni Češi?“
„Ano!“Bez prohlížení podává doklady zpátky a my pokračujeme.
Slovinsko máme za sebou během 35 minut, dálnice je prázdná. Končí velkým hraničním přechodem Gruškovje-Macelj, nejčastější vstupní branou do Chorvatska. Taky nejvytíženější, takže se mu každoročně snažíme vyhnout, abychom neuvízli v hodinové frontě. Chorvatsko, člen EU, totiž ještě stále není v schengenském prostoru, a tak se tu alespoň formálně kontrolují občanky. Teď před námi stojí asi deset aut, zatím jsme na slovinské straně. Přesto dáváme do klipsny na čelním okně vstupní formulář. Slovinský policista si občanky vezme, ale během pár vteřin je vrací, aniž by se na ně podíval.
Míříme na chorvatskou stranu, kde čekáme největší zdržení. Auta se dělí do dvou proudů po pěti, ale není tu nikdo, kdo by prohlížel papíry za skly a dělil turisty na ty, kteří musejí vyplnit formulář na místě, a na ty, kteří ho už mají. Podáváme doklady do okénka a mladá žena je tentokrát všechny skenuje do systému. Na nic se neptá. Papír ji nezajímá a my ho nepropagujeme. Vezeme teploměr, teoreticky další důležitou věc, kterou by mohli kontrolovat, Chorvati stanovili povinnost každodenního ranního měření teploty... Ani pes po něm neštěkne.
Jsme v Chorvatsku!