Ze starého nové elektro

Nová pravidla pro sběr elektrošrotu by měla přispět k jeho větší recyklaci, a to nejen na papíře

Elektrošrot je zdrojem drahých kovů, ale také těžko recyklovatelného odpadu. Novela zákona má přinést přísnější pravidla pro zacházení s ním – výrobci budou muset plnit procenta recyklace a vykazovat reálná čísla o tom, kolik produktů pustili do oběhu a kolik vysloužilých naopak stáhli.

Až 65 procent elektroodpadu od mobilů přes počítače až po ledničky či zářivky se bude muset od příštího roku recyklovat. Nastavuje to nový zákon o výrobcích s ukončenou životností, který příští týden Poslanecká sněmovna hodlá projednávat ve druhém čtení.

Zpětný odběr na papíře

Povinnost každého výrobce nebo dovozce elektrozboží, kterých je v tuzemsku evidováno téměř 4 200, je zajistit zpětný odběr vysloužilých výrobků a jejich recyklaci, případně likvidaci nebezpečných částí. Kdyby měl každý z nich sbírat elektroodpad zvlášť a budovat sběrnou síť, bylo by to pro něj neúnosně nákladné, proto se sdružují v takzvaných kolektivních systémech.

Těch je v Česku šest a vedle toho si dalších pět desítek výrobců sběr skutečně zajišťuje samo. Platí přitom, že není třeba sbírat výrobky vlastní značky.

Pár dalších kolektivních systémů se zabývá speciální skupinou elektroodpadu – solárními panely. Ty ale zatím slouží, takže není co recyklovat. Firmy proto jen vybírají recyklační příspěvek z každého panelu dodaného na český trh a peníze v budoucnu použijí na jeho ekologickou likvidaci.

Sběrná místa musejí zřídit v každé obci s více než dvěma tisíci obyvateli, což vychází na 800 míst v republice. Není přitom vždy snadné přesvědčit obec, aby vedle sebe postavila několik kontejnerů na elektroodpad.

Kolektivní systémy si navzájem konkurují a lákají výrobce na co nejnižší recyklační poplatky, aby se stali jejich členy. Poplatky zaplatí zákazník v ceně. U mobilního telefonu to může být pět až sedm korun za budoucí recyklaci, u televizoru 50, ale i 200 korun. Každý výrobce se snaží optimalizovat náklady a zákonnou povinnost splnit co nejlevněji.

I když se čísla, kolik se prodalo a kolik zpětně vybralo v podobě elektrošrotu, každoročně evidují, dosud šlo o hru na papíře. Procento, kolik zboží se má recyklovat, nikdo nestanovoval. Podle posledních dostupných statistik se v roce 2018 podařilo recyklovat 51 procent elektrošrotu.

Novela nyní v návaznosti na evropskou směrnici stanovuje cíle sběru výš – na 65 procent. A také mění způsob evidence. Podle informací MF DNES někteří výrobci přes kolektivní systémy zkreslují množství elektrozařízení, jež posílají na trh, aby pak čísla zpětně odebraného elektrošrotu vypadala lépe.

Na nepořádek v číslech u kolektivních systémů upozornila Česká inspekce životního prostředí ve svých výročních zprávách z let 2017 a 2016. Povinné procento se poprvé bude vykazovat v roce 2021 a bude se počítat průměr ze spotřebičů uvedených na trh tři roky zpátky, takže se budou odvíjet od čísel z minulosti. Novela se snaží problém řešit tím, že nově vyžaduje podrobnější evidenci, kde bude těžší s čísly švindlovat.

Atraktivní odpad

Nová pravidla by také měla přimět kolektivní systémy, aby sbíraly veškerý elektroodpad, a ne jen ten, který se jim vyplatí zpeněžit. „Sbírat zářivky je desetkrát nákladově dražší než jiný typ elektroodpadu,“upozorňuje Jan Hlaváč, mluvčí kolektivního systému Ekolamp, který se zaměřuje na sběr zářivek, výbojek či LED žárovek (členů má 400, například Philips, Osram, GE Industrial).

„Jsou z toho plasty, sklo a kovy, ty se dají používat donekonečna,“říká. Nebezpečné látky, jako je rtuť z kompaktních zářivek, se chemicky stabilizují a ukládají na skládce jako nebezpečný odpad. V praxi pak bývá podle něj problém některé suroviny udat na trhu.

Radek Hacaperka ze sdružení Applia, které zastupuje velkou část akcionářů kolektivního systému Elektrowin (například výrobce elektrospotřebičů Miele, Bosch či Elektrolux), je ohledně cíle sběru 65 procent elektrovýrobků skeptický.

„Kromě Švýcarska se to nedaří nikde. Brání tomu černý trh s vysloužilými elektrospotřebiči, který jde napříč celou Evropou,“tvrdí.

„Velká část sběru jde mimo systém přes pokoutné sběrné suroviny, které nemají zaručeno správné nakládání s elektroodpadem. Jen z toho vytáhnou, co se jim hodí, co zpeněží, a zbytek zlikvidují bez užitku,“naznačuje.

Zpracovatelé elektroodpadu, kterých je dnes v Česku 180, by mohli podléhat přísnějším pravidlům. Podle pozměňovacího návrhu poslankyně hnutí ANO Evy Fialové by na ně měla dohlížet soukromá firma s akreditací v daném oboru a udělovat jim certifikaci.

Aktuálně existuje pouze jedna taková – Weeelabex. Kritici z oboru tvrdí, že je personálně propojená s kolektivním systémem Asekol, který je zase propojen na jednoho ze zpracovatelů, Enviropol. To by mohlo poškodit konkurenci, napsal poslancům Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

Podle Hacaperky to vadí jen zpracovatelům, kteří nemají na recyklaci potřebné technologie. „Pokud to má být kvalitní recyklace, aby se dal materiál znovu použít na výrobky, na normy by měl dohlížet nezávislý subjekt,“domnívá se.