Příští zrůda nebude mít knírek ani patku
Petra Suchomela, spolupracovníka MF DNES
Ohistorii se říká, že končívá před padesáti lety. Dříve se o ní dějepisci zdráhají bádat. Vědí, že od vzpomínek vlastních rodičů by jim scházel potřebný odstup.
Kdyby zmíněná karanténa platila pro všechny události bez výjimek, do dějin by už čtvrt století patřila i druhá světová válka, běsnění nacistů a hrůzy holokaustu. Pohled do včerejších novin však ukazuje, že nic z toho minulosti nepatří. Jinak by v nakladatelství Naše vojsko nezasahovala policie proto, že se tam na hrnky a kalendáře tisknou portréty Adolfa Hitlera. Dokud je podobizna muže s knírkem a patkou nejenom děsivá, ale i trestná, náleží žhavé současnosti, ač si na dotyčného v živých barvách nepamatuje už ani babička.
O tom, čím se zabývají historici a čím kriminalisté, pochopitelně nerozhoduje policie. Je to nepsané a neviditelné společenské chvění, co dokáže při pohledu na führera nahnat krev do spánků i po třech generacích. Přesto se hodí čas od času podrobit automatické pocity rozumu. Je skutečně ještě třeba bát se obrázku? Patří doopravdy do lochu ten, kdo tiskne na popelníky postavu, jež už se pětasedmdesát let smaží v pekle?
Odpověď není jednoduchá a možná ani jediná. Pořád žije dost lidí, kteří v koncentráku babičku ztratili. Stejně naléhavé jako jejich děs je však i protichůdné varování: pozor, abys pro lítý boj s minulými symboly nepřehlédl symptomy přízraků budoucích. Jinak řečeno – neplýtvej síly na válku s včerejším Hitlerem, když reálné nebezpečí pro dnešek a zítřek přijíždí z jiné strany.
Nikdo už nevzkřísí mrtvolu z roku 1945, nikomu neublíží její tvář vytištěná na trenkách, nikoho neinspiruje k násilí kalendář s jejími kumpány. Reálným nebezpečím je naopak návrat podhoubí, které kdysi vedlo k jejich vzestupu a slávě. Podloží, které bude vykazovat děsivé podobnosti s meziválečnou Evropou, aniž by se jí jakkoliv podobaly jeho symboly, portréty na hrncích, hesla a obrázky. Budou rozhodně jiné. A tomu, kdo zůstane jen u obrázků, kdo bude všechny hrozby měřit a vážit v hitlerech, nikoliv v soudobých mírách, se může stát, že podstatné riziko včas nerozpozná.
Pravdivé rčení říká, že lidé se v každé době připravují na minulé války. Jestliže se jim onehdy osvědčily tanky, naplní jimi i příště tisíc hangárů, přestože nepřítel dávno létá v nadzvukových stíhačkách. Kulisy války a s nimi i techniky boje se tedy mění, její podstata ovšem zůstává stále táž – prosazování vlastních zájmů na úkor druhého tím, že mu dám přes držku.
Stejně jako podstata války, diktatury, nacionalismu, komunismu a kdejaké další celospolečenské zvrhlosti zůstává poměrně neměnné i podhoubí, které k jejich vládnutí vede: zoufalost mas. Pocit rozhodujícího počtu lidí, že je nikdo neslyší a nebere vážně, že nerozhodují o vlastním žití a nemají spravedlivý podíl na bohatství, které je obklopuje. Nakonec je to vždycky hlad po svobodě. Nikoliv sice po té vznešené (rozhoduji o sobě, tedy za sebe i plně odpovídám), ale po té nejobvyklejší (rozhodnu-li se, že se budu mít dobře, koukejte mi to usnadnit). I když se tedy zdá, že lidská svoboda je výsada moderních časů, celá historie je ve skutečnosti jedním velikým kláním o svobodu, věčným osvobozováním se jedněch od druhých a naopak. Svoboda definuje člověka, je tím, co ho nejvíc odlišuje od opice.
Příští hitlerové, kteří vůbec nebudou mít useknuté knírky, patky ani se nebudou zdravit zdviženou pravicí, se tedy nejpravděpodobněji zrodí z pocitu nesvobody. A teď se vraťme zpátky na začátek. Opravdu jsou správnou pojistkou proti jejich vzestupu zákazy svobodně malovat na hrnky, popelníky a kalendáře? A nemohlo by to být náhodou naopak?