Na útěku zahřeje Psí láska
Dvanáct dní na překonání dvanácti set kilometrů zasněženou pustinou má hrdinka nevšedního portrétu Psí láska, který jde do kin.
Závody psích spřežení sice spolehlivě plní příslib mrazivé atraktivity severských plání, ale režisérka Linda Kallistová Jablonská, jejíž filmografii zdobí třeba cestopis Vítejte v KLDR!, se vydala ještě dál. Až k hlubinnému a šikovně stupňovanému rozkrývání osobnosti ženy, jíž smečka nahrazuje rodinu.
Jsem sólista
„Ona je magor; na to člověk musí být magor,“zazní o Janě Henychové hned v úvodu, když ji vítají na startu jako „českou celebritu“, z jejíchž úst se vzápětí vyřine nevybíravé „Ty krávo blbá, ku..!“
Nekonečná osamělost v bílé krajině tvoří jednu linii vyprávění. Pod most jí donesou pizzu a jede dál. Odmítá se družit se svými soupeři, vesměs muži: „Jsem sólista, nechci mít nikoho v závěsu“.
Za dne si na pár hodin ustele, zanadává, pokud zaspí, a zase pokračuje v jízdě přízračnou nocí. V závějích pomáhá psům sáně tlačit a když se jednoho z nich musí vzdát, je na ní snad poprvé znát pohnutí. „Moje miminka,“oslovuje je.
Druhou linku představuje hrdinčino tuzemské „doma“, kde se však zjevně cítí nesvá. O rodičích mluví jako o „zaprdlících“, o své manželské zkušenosti jako o uzavřené záležitosti: „Přerovnával mi nářadí, po rozvodu jsem šťastná“. V létě pořádá „psí“tábory pro děti, ale viditelně trpí, ožívá až s podzimem, kdy se balí na trénink ve Švédsku. S jedinou svíčkou pro oslavu Vánoc.
Tak jako hrdinka svléká nekonečné vrstvy teplého oblečení, svléká i režisérka jednotlivé slupky její povahy skryté pod silácky věcným vystupováním. Hlavně tu však nejde o zprofanovanou oslavu vůle sportovce, Psí láska naopak obsahuje dost hořkosti, nicméně podstatu nachází mimo stupně vítězů. „Tady na samotě mě nikdo nebude otravovat, uteču od toho být doma,“libuje si při tréninku za švédských dvacetistupňových mrazů; celá se rozzáří, zkrásní a z upřímného okamžiku člověk vyčte, že závody jsou druhotné, v popředí stojí způsob útěku. Respektive opakovaných úniků, protože „pokud letos zase nedojedu, mám alespoň důvod zkusit to příští rok znova“.
Zvláštní volba životní cesty. Nicméně i štáb, jenž ji sledoval, prokázal pořádnou dávku frajeřiny.