Federer pauzíruje. Na trůnu je volněji
Od chvíle, kdy si v roce 2016 nechal operovat koleno a pak se po šestiměsíční pauze připomněl rovnou titulem z Australian Open, platí Roger Federer za velmistra tenisového plánování. Na poměry ATP bývá jeho kalendář chudičký, ale on se naučil vybírat si tak, aby měl co největší šanci slavit. Když cítil, že bušit na pařížské antuce do bran království Rafaela Nadala nemá moc smysl, prostě se rozhodl grandslam vynechávat.
Maestro ví, co dělá. Je skvělý nejen v reakcích na kurtu, ale i ve vyhodnocování podmínek mimo něj.
I tak lze číst včerejší Federerovo oznámení, že rok 2020 už mu po dalším zákroku na kolenním kloubu skončil. Žádné US Open, žádné Roland Garros – budou-li se tedy oba grandslamy hrát (nyní to vypadá, že spíše ano).
A skutečně se mu nelze divit.
Ostatně ani jeho největší souputníci Nadal s Djokovičem – kulantně řečeno – zrovna nejásají nad představou, že je v New Yorku zavřou na letištním hotelu, odkud budou jezdit jen do areálu US Open. To, že by si každý mohl vzít jen jednoho člena štábu (maximálně v rozšířené verzi dva), pak Djokovič rovnou označil za „nemožné“.
Má tohle Federer necelé dva měsíce před 39. narozeninami zapotřebí? Oddělit se od rodiny, jíž věnuje čím dál víc času? Zvlášť když už na newyorském grandslamu pětkrát vyhrál? Jistě, nemá. I při jeho vášni pro tenis, jež ho neopouští ani těsně před čtyřicítkou, by to od něj při srovnání potenciálních výnosů a rizik byl tuze nejistý byznys.
Totéž platí o Roland Garros, plánovaném na přelom září a října. Bude sychravěji než obvykle. Kratší dny přinesou do programu více nevyzpytatelnosti a možných odkladů. A hlavně: tady je Nadalovo!
Do toho nový pařížský termín odtlačuje bokem čínskou túru včetně Maestrovy oblíbené Šanghaje. Proto
zmuchlání letošního vymykajícího se tenisového kalendáře asi pro Federera nebylo tak těžké.
Odpadá tím jedno eso z velké trojice. A co kdyby minimálně do New Yorku nedorazili ani Djokovič s Nadalem? První tím už nahlas hrozí.
Druhý třeba kvůli tomu, že by musel vlastně obratem přelétat do své oblíbené oranžové říše u Seiny...
V rámci všech jistot, které už covid-19 stihl zpřeházet, by tak další mohl pozbýt i tenis. Od roku 2017 brali grandslamové tituly jen tihle tři, už celkem 13 v řadě. V New Yorku by mohli prožít svůj životní triumf Thiem, Zverev či Tsitipas, v divočejších úvahách třeba Medveděv, Kyrgios, Fognini. Nebo diblík Schwartzman? Čahoun Isner?
Zábavné představy. A takový Jan Kodeš by ostatně mohl vyprávět: do Paříže 1970 nepřijeli kvůli sporům o startovné Australané Rod Laver a Tony Roche, do Wimbledonu 1973 pak kvůli bojkotu většina hvězd ATP. Činí to snad z Kodeše menšího šampiona? Devalvuje to jeho tituly? Nikoli, vždyť byl přece ze všech přítomných nejlepší.
Éra Federera, Nadala a Djokoviče je fascinující, možná jsou to tři nejlepší hráči dějin. Ale tenis by vlastně už docela osvěžilo, kdyby někdo z čekatelů pod Olympem konečně povýšil až k nim do panteonu.