Jak zlepšit školství? Sázkou na všeobecnou blbost
Ministr školství Robert Plaga oznámil novou strategii vzdělávání: přivřít dětem vrata osmiletých gymnázií a víc jich nechávat na druhém stupni základních škol. Základky pak prý budou vykazovat lepší výsledky. Stručně shrnuto: novou vzdělávací strategií vlády bude sázka na všeobecnou blbost. Není to poprvé, kdy doleva tíhnoucí politici opěvují průměr, zarovnávají žáky do komínků, budí nesmyslný dojem, že čím méně se toho bude vědět, tím lépe se všem povede. Ta představa je imunní i vůči zkušenosti. Lepší vzdělání zjevně nezadělává jen na vyšší hodnoty, ale i na peníze. Čím více se toho ví, tím bohatší společnost je. A čím je bohatší, tím mohutněji se může věnovat kultivaci vyšších hodnot.
Není náhoda, že svoboda, demokracie, ochrana lidských práv, důraz na lidskou důstojnost se geograficky i historicky plně překrývají se společnostmi bohatými. Bohatství nepadá z nebe ani neleží v zemi. Utvářejí je jednotlivci a jeho benzinem i olejem je soutěž. Vítězí ten, kdo lépe pozná terén, nabídne druhým lepší nápad, komu ti druzí rádi postoupí část ceny vlastní práce (zaplatí), ten, kdo si může dovolit kupovat ve velkém nápady druhých, nechat tím zbohatnout také je a přispívat k jejich důstojnému životu. Idealisté i materialisté tak mají ve zdravé společnosti shodný cíl – posbírat co nejvíc informací a vyhrát s nimi soutěž. Kolektivisté se pletou v tom, že ke stupni vítězů vedou aleje poražených. Naopak. Čím výše jeden stoupá, tím výše s sebou táhne ty, které k postupu potřebuje. Zbohatne jedině ten, kdo se postará, aby mu druzí měli z čeho platit.
Nová vládní strategie sice možná vylepší ročenky základních škol, ale mine se cílem, který vzdělávání má. Omezí přístup dětí k informacím, k energii v hospodářském zápase, k proviantu ve hře a navíc podpoří všeobecný dojem, že blahobyt se dá vysedět na zadku. Nedá. Kolik je na světě států s obrovským nerostným bohatstvím, jejichž obyvatelé nemají ani hrst rýže na talíři! Sebevzácnější kámen nikoho bohatým neučiní. Na dobrý oběd si vydělá ten, kdo se leccos dozví o jeho chemickém složení, pročež ho dokáže přetavit ve šperk.
Nápad, podle kterého se má českým dětem úzkostlivěji zatajovat detailní složení nerostů, aby se zlepšila statistika v základním rozlišování křemene od žuly, je proto vyloženě škodlivý. Vede k bídě a bída vede k nesvobodě, útlaku a diskriminaci, k týrání jedněch druhými, k všeobecném úpadku.
Hlavní obrana levičácké lásky k průměru zní tak, že budou-li všichni ležet v latinských knihách, ověnčí-li se spolužáci od Albrechta po Zavřela akademickými tituly, nikdo už nevezme do rukou lopatu, aby zasypal jámu na silnici. Nejen příklady zemí, které Albrechty i Zavřely ke vzdělání vedou, ukazují, že je to naopak. Právě tam na díru v silnici nenarazíte, na rozdíl od krajů, kde ji Albrecht i Zavřel se základním vzděláním jezdívají zarovnávat šestkrát do roka, aby se tam vždy znova udělala, protože ani jeden z nich netuší, jaký materiál použít. Jejich práce je extrémně drahá, všichni ji platí z obřích daní a nikdo nakonec nemá nic – peníze z vlastního zaměstnání ani rovné silnice.
Jen vyspělé společnosti si mohou vydržovat ministerstvo pro vzdělávání. Češi ho mají, teď ještě musí dohlédnout na to, aby je neovládali ignoranti, kteří vzdělávání likvidují. Navrhuje-li ministr omezit gymnázia, je to jako kdyby jeho kolega pro finance horoval za zrušení daní, šéf zdravotnictví vymýšlel kampaň proti očkování, ministr dopravy místo stavby nových dálnic investoval miliardy do ucpání dálnice páteřní (moment, to poslední by se přece nestalo, že ne?!). Ano, ignoranti nevládnou jen školství. Proto držme palce víceletým gymnáziím, aby z nich příští generace vycházely s vyššími ambicemi než jen zlepšovat průměr.