Sparta? Jágr neříká ne
Titul je v dobrých rukách. Co k němu Slavii dovedlo a v čem naopak může být zranitelná?
Dlouhá noc byla a další určitě ještě budou. Doutníky, šampaňské, světlice před stadionem, tisíce nadšených fotek, zrušený trénink.
Šampioni si přece zaslouží vychutnat si titul.
Zvlášť když je druhý za sebou. Současná Slavia zůstává nedostižná, prožívá excelentní roky a klidně může vládnout celou dekádu. Zrodil se hegemon?
Byť třeba Slavii nemusíte, pro kladnou odpověď najdete hezkou řádku logických argumentů.
Předně: Slavia uspěla v sezoně pravdy. V ročníku, během kterého si sice dokázala vytvořit až šestnáctibodový náskok, ale zároveň čelila řadě překážek, které by kdekoho v boji o titul položily.
„Odešlo nám osm až devět klíčových hráčů. Troufnu si říct, že to by zamávalo s jakýmkoli světovým týmem, který vede ligu,“ocenil trenér Jindřich Trpišovský. „A my přitom máme teď, tři kola před koncem, víc bodů než loni ve stejnou dobu. Vážím si toho.“
Za to, jak Slavia ustála velkou obměnu kádru, zaslouží poklonu. V obraně musela nahrazovat nezdolné africké duo Deli–Ngadeu, přesto dostala v lize za 32 zápasů jen jedenáct gólů, což je nevídaná věc.
A i když postupně mizely opory ze všech řad, nová esa je dokázala společnými silami zastoupit. Už nikoli Souček, Král, Škoda, Hušbauer nebo Zmrhal. Nýbrž Provod, maturant Zima nebo Chorvat Musa.
Vesměs bažanti bez zkušeností, kteří se neuvěřitelně rychle vyrovnali s tlakem a náročností.
„Nahrazovali jsme hráče, kteří jsou v reprezentaci, těmi, kteří začínali nejen ve Slavii, ale i v lize,“zdůraznil Trpišovský. „Někdy jsem až dojatý, když vidím, že jsou tu pár měsíců, a už tým umějí táhnout.“
Další pochvala Slavii patří za to, jak se poprala s náročným programem. Jako jediná zachraňovala českou čest a koeficient v pohárech, v Lize mistrů zanechala velký dojem, přitom doma na podzim nijak neklopýtala. A že na jaře chvíli trvalo, než si nováčci zvykli? Jistě, logicky.
Ale v koronapauze si slávisté ujasnili, jakou cestou chtějí dojít k titulu, a když se liga znovu rozjela, drama už nedopustili.
Pravda, nebyla to živelná a divoká Slavia z první poloviny sezony: ta ještě stála na principech totálního fotbalu, které hráčům za rok a půl Trpišovský dostal pod kůži.
Slavia, model jaro 2020, byla víc pragmatická, spolehlivá, fungující odzadu. A znovu vítězná.
Nejen kvůli tomu řada hráčů nevidí důvod, proč odcházet. Hlavou jim bleskne: Bylo by to za lepším, když doma nám nic moc nechybí?
Úspěchy jsou, parta výborná, výplaty mimořádné, popularita vysoká, Liga mistrů na dohled, cesta za reprezentačním dresem otevřená.
„Přestoupit? To bych trenérům a sportovnímu řediteli Nezmarovi nemohl udělat. Oni mi zachránili kariéru,“říkal gólman Ondřej Kolář, když kolem něj létala lasa z ciziny.
Z té věty opravdu necítíte pohodlnost, spíš loajalitu a přátelství. Přitom zrovna Kolář je nesmírně lákavé zboží, čerstvý rekordman v počtu vychytaných nul (22) a díky vypilované kopací technice perfektní dílek do mozaiky moderního klubu.
Ale nechce se mu od lidí, kteří z něj vypiplali hvězdu. Z flinka vyrostla osobnost. V zimě odmítl francouzské Nice, přičemž Slavia mohla inkasovat 400 milionů.
Ve světě tvrdého fotbalového byznysu to může znít zvláštně, ale Slavia skutečně stojí na nevídaně silných mezilidských vztazích. Vazby mezi některými hráči a trenérem Trpišovským (plus jeho parťáky) jsou až fanaticky pevné. Některé trvají od druholigového angažmá na Žižkově, kde jim trenéři půjčovali ze svého, protože dlouhé měsíce nechodily výplaty. Pokračovalo se v Liber- ci, kde Trpišovský a spol. téměř z ničeho stvořili tým, který senzačně ochutnal Evropskou ligu. Proto by se v nadsázce dalo říct, že když kouč zavelí, Bořil, Coufal, Kúdela nebo Hovorka klidně překousnou traverzu nebo skočí do vařícího oleje. A hráči, kteří se na původní osu postupně nabalují, úspěšně přivykají všemu, čím je Slavia typická: ať už je to workoholismus, práce s detailem nebo extrémní pověrčivost. Právě to, jak moc je závislá na lidských poutech, pro ni představuje největší nebezpečí. Až budoucnost ukáže, jestli kolos, který v Edenu vyrostl, nemá vratké nohy. Co když Trpišovský a spol. časem přece jen kývnou na nabídku ze zahraničí, které zatím s díky odmítají?
Nikdo také netuší, jak stabilní je role čínského vlastníka, který uvolňuje horentní sumy na nákupy nových hráčů a ještě víc na výplaty těch současných. Provoz klubu ročně spolkne přes miliardu, což je suma, za kterou se skrývá riziko.
Co kdyby se jedna sezona nepovedla? Co kdyby se nedařilo v pohárech a na účet nepřitekly pohádkové částky za účast nebo z přestupů?
Slavia potřebuje být tak střízlivá a soudná jako trenér Trpišovský při pozápasových rozhovorech. Nesluší jí, když sebevědomí přeskakuje do lehké nadřazenosti – což občas lze vypozorovat při divokých diskuzích lavičky s rozhodčími a soupeři.
Emoce musí ukočírovat také nyní – v době, kdy se všechno zdá dokonale nastavené. Historie dokazuje, že kdo se jimi ve fotbale nechá strhnout, mívá problém.