Mezi rozpočtem a Horákovou
KSČM jako spolehlivý pilíř aktuální vládní většiny. A KSČM jako strana, která si není jistá, zda bylo správné popravit Miladu Horákovou. Která tvář KSČM je ta pravá?
Vposledním týdnu se u nás hned dvakrát výrazně skloňovali komunisti, což je na stranu bojující s pětiprocentní hranicí slušný výkon. První polovina týdne byla ve znamení sporů o nově zvýšený deficit státního rozpočtu, kdy KSČM nejdříve zachřestila zbraněmi, ale nakonec vládu tradičně z bryndy vytáhla. Druhé polovině týdne pak dominuje 70. výročí popravy Milady Horákové – a ani tady nelze nástupkyni totalitní KSČ pominout.
Obě tyto situace jsou velmi příznačné. Podobně jako je úsečka definována dvěma body, dalo by se i dnešní politické bytí KSČM symbolicky vymezit přesně těmito dvěma body: její rolí jakési stínové koaliční strany a vyrovnáním se s největšími zvěrstvy ve vlastní minulosti.
Autor tohoto textu byl v listopadu 1989 studentem 5. ročníku pražské FF UK, revoluci prožíval emocionálně a dodnes se považuje za antikomunistu. Proto by ho nikdy nenapadlo, že tři desítky let po převratu bude nucen konstatovat, že viděno prizmatem jejího působení v parlamentu (a dnes tak trochu napůl i ve vládě) se KSČM začíná blížit pozici standardní strany domácího spektra. To je velká změna oproti minulosti, kdy „strana, s níž se nemluví“, ještě před patnácti lety blokovala více než pětinu mandátů ve Sněmovně, což bylo dlouhodobě neudržitelné, protože to dramaticky limitovalo vytváření funkčních vládních koalic. Dnes už je KSČM sice na podstatně nižších volebních ziscích, ale hlavně před dvěma lety překročila Rubikon a poprvé od roku 1989 se stala součástí vládní většiny, jakkoli sama ve vládě nezastoupená.
A kdo je schopen na chvíli odložit ideologické brýle s nánosy minulosti, musí uznat, že KSČM vystupuje jako spolehlivý a relativně čitelný partner. A že v čase, kdy se politika zploštila na twitterové výkřiky, obstrukce, mimořádné parlamentní schůze, ustavování vyšetřovacích komisí a žalování do Bruselu, ona upřednostňuje spíše věcnou a nehysterickou politiku. Že je taková politika v jejím podání papalášsky neatraktivní a nudně „dědkovská“, je už věc jiná.
V každém případě pro Andreje Babiše je dnes KSČM skoro ideální „koaliční“partner: nedělá podrazy, plní dohody, nešponuje požadavky, je ráda i za malé úspěchy a hlavně za to, že je díky podílu na vládnutí vidět a ostatní s ní mluví. Je to kurz, na který Vojtěch Filip před dvěma lety vsadil. S dost bídnými kartami, které dostal od voličů, uhrál díky spolupráci s hnutím druhého nejbohatšího Čecha velmi solidní posty v parlamentu a přímý vliv na vládu, což mu má pomoci definitivně zbourat zbytky třicet let trvajícího rudého ghetta.
Soudě dle aktuálních preferencí komunistům spolupráce s vládou miliardáře u voličů moc nepomáhá, ale dohody přesto drží. Kromě aktuálních benefitů v podobě vysokých parlamentních funkcí či vlivu na chod státních podniků je za tím právě onen perspektivní zisk: vyprat KSČM v její dnešní roli jako špinavé peníze, aby pak byla připravena stát se možným členem jakýchkoli příštích koalic od středu doleva.
Je v tom ale háček – a tím je onen druhý bod úsečky KSČM. Tedy vyrovnání se s vlastní minulostí a její prosakování i do dnešních politických východisek, zejména zahraničně-bezpečnostních. KSČM se dnes může sebevíc snažit působit jako standardní a solidní politická síla, ten přerod ze strany antisystémové ve státotvornou nesnadno vysvětlovat svým členům a voličům, ale pak stačí jedno krvavé výročí, pár výroků jejích představitelů – a všechna snaha jde vniveč.
Jako teď kolem výročí popravy Horákové, asi nejviditelnějšího projevu rudé perzekuce 50. let. Když třeba předseda Filip kličkuje, že už se k tomu nechce vyjadřovat. Nebo když předsedkyně rozpočtového výboru Miloslava Vostrá, která vystupuje jako uvážlivá ekonomická expertka, k popravě
Horákové řekne: „Nedokážu posoudit, zda to bylo oprávněné, nebo ne, nejsem historik.“A nejde o ojedinělé excesy, viz třeba nedávná slova místopředsedy Stanislava Grospiče o dopravních nehodách v srpnu 1968 a další.
Přitom tu dnes paradoxně už vůbec nejde o komunismus jako takový. Vzhledem k tomu, co se odehrává ve světě a co nám z něj hrozí, je snad úplně nejméně pravděpodobné, že by nás mohla potkat proletářská revoluce a diktatura dělnické třídy. Komunismus je mrtev, žije jen v našich hlavách a vzpomínkách.
A v bitvě o ně KSČM trvale prohrává. Zbavila se, nebo alespoň potlačila vliv některých svých nejvíce „profláknutých“person typu Marty Semelové či Miroslava Grebeníčka, ale rudý démon se dál tlačí jak do jejího nemastného neslaného vyrovnání s minulostí, tak do zahraničněpolitického a bezpečnostního kurzu, vztahu k církvím apod.
Nebýt toho, asi by dnes už ani nebyl důvod pro existenci dvou stran tradiční, konzervativnější levice, když obě bojují o přežití a v socioekonomické oblasti jsou k nerozeznání. Společně by jistě lépe čelily nástupu nové levice v podobě zelených, pirátů či všemožných amébovitých hnutí typu Praha sobě. Ale copak jde historicky plně rehabilitovat stranu, která neví, jestli bylo správné zavraždit Horákovou?
Možná ale nejde ani tak o neschopnost vystoupit z vlastního stínu. Možná je to nutná úlitba konzervativnímu křídlu v KSČM, právě aby strávilo, že partaj spolupracuje s Babišem, zaštiťuje se demokracií a nevolá na pomoc severokorejské tanky. Ať tak či tak, v obou případech v tuto chvíli asi není možné pokročit dál.
KSČM vystupuje spolehlivě a relativně čitelně. Skoro ideální „koaliční“partner.