Železné piliny Lamb Of God

Americká metalová kapela Lamb Of God už bude mít bohužel zřejmě navždy cejch „té skupiny, jejíž zpěvák Randy Blythe na koncertě v Praze shodil z pódia fanouška, který utrpěl zranění, na jehož následky zemřel“. Stalo se tak v roce 2010, o dva roky později si na frontmana počíhaly na letišti v Ruzyni příslušné orgány a byla z toho celkem nepěkná kauza. Zpěvák byl sice zproštěn obžaloby, ale temný mrak smrti se nad Lamb Of God od té doby stále vznáší.

Drsná prázdnota

Těžko říct, zda se tento incident nějakým způsobem odrazil v jejich hudbě. Po poslechu bezejmenného nového alba bych skoro řekl, že nikoliv. V deseti nových skladbách se totiž nezračí prakticky vůbec nic, jen slušné žánrové řemeslo.

Lamb Of God nahráli metalovou křížovku, kdy už po několika prvních tónech můžete sami doplňovat, co se v té které písni bude dít. A po nějakých dvou třech věcech toho budete mít spolehlivě plné zuby. Deska Lamb Of God je sériový výrobek, neosobní, chladný. Hraje si na thrashovou modernu, ale chybějí jí nosné nápady. Pod náloží groove riffů je totální kompoziční hlušina a bezradnost.

Bída moderního metalu

A taky odpověď na otázku, proč se Lamb Of God nikdy nestali veličinou, kapelou, která by inspirovala následníky. Není v nich ani špetka osobitosti, je to odvozenina smontovaná ze všeho možného již dříve zahraného a slyšeného. Formálně v pořádku, deska skvěle hraje, obsahově jde o čirou zoufalost.

Ani účast Chucka Billyho, zpěváka Testament, ve skladbě Routes, desku nenakopne. To si raději pusťte poslední album jeho kapely, případně jakoukoliv jejich desku. Bude to určitě podnětnější než ztrácet čas s tímhle nepodarkem. Jediné plus je možné shledávat v tom, že se Lamb Of God neuchylují k vlezlým ubrečeným refrénům. Jinak je to modelová ukázka toho, co je na „moderním“metalu zcela špatně.