Slavia, má láska
Václav Petrák vypravuje o životní vášni
Už dávno má vymyšlené, kam ten nablýskaný pohár šoupne. Přece do VIP vitríny v klubovém muzeu, o které se v Edenu stará. Má-li čas, tak tam hosty i provází. „Udělat místečko pro dvacátý titul není žádná problematická záležitost,“vypráví Václav Petrák, někdejší letitý kustod, jízlivý kritik, slávista až za hrob a dávno už taky důchodce.
Když vyprávíte historky o Pláničkovi, Veselém nebo Šmicerovi, dobarvujete si je?
Mezi kamarády možná, sem tam si něco domyslím kvůli pointě, ale proč bych měl oblbovat lidi, kteří zaplatí za procházku historií Slavie? To si nezaslouží. Ne kvůli tomu, že si koupili lístek, ale protože jsou slávisti. Cítím k nim respekt.
Poslední roky si musíte vychutnávat.
To je ráj. Žně. Já jsem ročník 47, což byla na další půlstoletí poslední zlatá stopa Slavie. Kolikrát mě napadlo: Václave, není to kvůli tobě? Nezaklel jsi ten klub?
Narodil jste se na Štědrý den.
Vyrůstal jsem ve Veletržní ulici v Holešovicích, deset minut od stadionu Slavie, než nám ho komunisti zbourali, protože musel ustoupit pomníku pro Stalina. Na první zápas mě vzal táta do Edenu 27. září 1953. Hrálo se proti Křídlům vlasti z Olomouce.
Jak si to můžete tak pamatovat?
Táta byl rozčilený, že musel přes půl Prahy. Pětatřicet tisíc lidí se valilo městem, to bývaly jinačí návštěvy. Museli jsme sedmnáctkou k železničnímu mostu, přestoupit na čtyřku a totálně narvanou tramvají do Vršovic. Tehdy nám svitla naděje.
V čem proboha?
Že nám udělají pořádný stadion. Soudruzi totiž nechali rozebrat původní tribunu z Letné a převezli ji do Edenu. Udělali to strašně odborně. Když bylo teplo jako teď, na lidi tekl asfalt ze střechy, jak špatně to zaizolovali. A hřiště? Hrůza. Hlínu, která měla tvořit vrstvu pod trávníkem, si asi někdo odvezl na chatu, tak zůstal jen jíl, který nepropouštěl vodu.
Co nějaká radost?
V šestapadesátém, při Velikonočním turnaji, jsme vyběhli v sešívaných dresech, které nám soudruzi zakázali. Jednu sadu tajně schoval hospodář Sehnoutka a kustod Polťák je pak po čtyřech letech nábožně podával dojatým hráčům.
I vy jste býval ve Slavii kustod.
Od války teprve čtvrtý.
Jaké to bylo?
Na knížku.
Na to asi nemáme čas.
Úplně jiná doba než teď, ale krásná. Všechno letí dopředu. Já klukům rozdával plandavé dresy s dlouhými rukávy, teď běhají ve vypasovaných, přesně na tělo. I kopačky jsou o půlku lehčí. A realizační týmy? My starší kovbojové se vždycky usmíváme, jak po velkém vítězství pokaždé vyletí do hřiště patnáct frajerů v šusťákovkách a slaví s hráči. Vždycky mě u toho napadne: My udělali titul v pěti lidech. Trenér, dva asistenti, masér, kustod.
Ať to nezamluvíme, kdo patří mezi starší kovboje?
Při každém zápase chodíme na hlavní tribunu. Mareš, Lála, bratři Herdové, Andrejkovič, Nedvídek, Lubas, brankář Bobby Zlámal. Segmüller, Pepík Jebavý, Stárek. Na koho jsem zapomněl? Někdy jim vidím slzy v očích, jak jsou šťastní, a najednou mládnou. Co nedokázali oni, dokázali mladší. Slavia je pořád jejich srdce, životní láska.
Ještě před pár lety jste byli klubem uplakánků?
No počkat. Když teď půjdete k vrátkům a já vás bodnu nožem zezadu, tak si zakňouráte. Podobné to bylo se Slavií. Zatímco Sparta sbírala tituly, nám se stávaly levárny. Ale zároveň přiznávám, že jsme ještě nebyli připravení.
Na co? Vždyť jste v roce 1996 získali titul.
Krásný zážitek, ale ještě ne ta správná křižovatka. Ani dva tituly za sebou pod Karlem Jarolímem to nebyly. Copak můžeme mluvit o připravenosti, když jsme se pak horko těžko zachraňovali a z Edenu se málem stalo parkoviště? Všechno šlo do tůně, protože klub nebyl připravený. Mentálně.
U toho už jste nebyl, po titulu 2008 jste dostal padáka. Byl jste na Slavii hodně naštvaný?
Na Slavii nikdy. To je konstantní bod, který se nikdy nezmění. Ale asi jsem mluvil příliš nahlas a nevhodně. Možná jsem měl skákat šipky do správné zadnice.
Do čí? Má vůbec kustod mluvit do práce šéfům?
Ne, to neexistuje, to bych si nedovolil, ale měl jsem prořízlou hubu, tak jsem si občas štrejchnul. Pindal jsem, když se změnil dodavatel kopaček a kluci z těch novot měl zničené nohy. V létě 2007 přijdu na první trénink, kouknu kolem a poznávám jen Standu Vlčka. Říkám si: Co se to děje?
No vidíte, na konci sezony jste získali titul.
S manželkou jsme si objednali dovolenou na Kanárských ostrovech, v letadle otevřu noviny a tam povídání s trenérem Jarolímem: Kdo vás nejvíc zklamal? To si nechám pro sebe. Povídám Heleně: Kdo ví, jestli to nejsem já, huba nevymáchaná. V červnu 2008, v pátek třináctého, si mě pozval šéf Doležal: Je mi to líto, ale končíš, Václave.
Po sedmnácti letech.
Pár kluků mi zavolalo, jak jsou naštvaní, že v kabině zvažují revoltu. A já: Neblbněte, každý je nahraditelný, makejte dál, fandím vám.
Dodneška?
Pochopitelně. Jen nechápu, kdo co vidí pozitivního na stáří. Na chalupě ve Staré Živohošti vezmu dva pytle odpadků, udělám si kolečko ke kontejnerům a jsem zadýchaný jako pes. Vlasy zůstávají na hřebenu, krajíc chleba na stole hledám lupou, na silvestra s bídou slyším dělbuchy, prášky mám denně tři hrstě. Tak co je na tom krásného?
Třeba tituly pro Slavii. Dočkal jste se.
Kéž ty žně pokračují. Jak jsem poznal fotbalovou kabinu, tak říkám, že správný hráč se úspěchů nikdy nepřejí. Musí jít furt dopředu: Naber toho co nejvíc, protože přijdou horší časy.
Jako teď na Spartu. Máte radost?
Bavím se. Od chvíle, co přišel trenér Stramaccioni. Ale to není poťouchlost, jen prostředí dvou stoletých rivalů, kteří se vzájemně hecují. Vzpomínám na Edu Poustku, mého kolegu ze Sparty. Roky jsme chodili nanejvýš dva metry od sebe a nikdy se nepozdravili. Až jednou,
Kustod
Titul brankář Honza Stejskal byl u toho: Proč vy dva se nebavíte? Eda povídá: Slavii bych nikdy nefandil! Ani v pohárech! Ani proti Rusákům! Hned jsem to odkýval a Eda mi začal být trošku sympatický.
Takže škodolibost?
Věrnost. Vášeň. Sešívané srdce. Záleží na úhlu pohledu. Já umím přiznat chybu. Jak jsem se sparťanům chechtal za nápad Stramaccioni, tak uznávám spoustu našich přehmatů. Pamatujete ostrostřelce jménem Karim Adippe?
Jak by ne? Útočník z Uruguaye, jeden ligový gól.
Renonc, ale snažil se. Nechtěl jsem ho nechat ve štychu, aby neměl na Slavii špatné vzpomínky. Nadával španělsky jak špaček, tak mu povídám: Musíš česky! Zatracená práce, čert aby to vzal, vole. Pak jednou přiletěl do kamrlíku, vztekle vzal trenky a mrsknul s nimi o zem: Satrasena prase, šert aby to vole vsal. Jo, byl to přešlap, ale ukažte mi, kdo je nedělá?
Poslyšte, vy jste prý viděl už pohárový zápas Slavie v Glasgowě. Proti St. Mirrenu na podzim 1985.
Jako fanoušek. Narychlo jsem sehnal výjezdní doložku, bez které se nemohlo do letadla.
To se dělalo jak?
Pracoval jsem v podniku Zelenina Praha, tam se leccos dalo zařídit. Stálo mě to jednu krabici plnou lahůdek, které nebývaly na pultě. Však víte, pomeranče, mandarinky, banány. Pak se musel najít člověk, který to dovezl na správné místo a zpátky přijel s razítkem na doložce.
Co oficiální cestou?
Čtyřhodinová fronta na pasovce? Ne, díky. Abych pak se svou holubičí povahou uslyšel, že jsem jedno políčko vyplnil špatně? Skončil bych sice na Ruzyni, ale ve vazbě.
Vzpomínáte na ten výlet?
Něco neskutečného. Ostrovy. Poprvé. Skotové měli za sponzora autobusovou firmu, Vígerovi tam vykopli zub, hromotluci, skákali dva metry vysoko. Doma jsme vyhráli 1:0, ale oni ztrátu dotáhli a v prodloužení rozhodli. Ani ve snu by mě nenapadlo, že při dalším poháru budu sedět na lavičce.
Podzim 1992, zase proti Skotům.
Proti Hearts. V sestavě Tatarčuk, Binič, Kuka, Nečas, Šilhavý, v brance Jánoš. Mužstvo jako zvon. 1:0 jsme vyhráli doma a povídám: Venku stačí dát gól a je hotovo. Jo houby, 2:4 a konec. Tehdy byl poprvé u mužstva Šmíca. Jako civil.
To šlo?
Trenér Petržela chtěl, aby si to mladej očuchal. Seděl vedle Páti Bergera na lavičce, ale bez dresu. Můj sedmnáctiletý syn ve třetí řadě za nimi, tak na něj houkli: Pojď vedle nás. Tak mladej přeskočil panely a sledoval Pohár UEFA ze střídačky.
Taky propadl kouzlu Slavie?
Už i jeho dvanáctiletá dcera Sabina, čtvrtá generace. Loni přišla zničehonic s nápadem, že by se chtěla kouknout na zápas. A od té doby nevynechala žádný. Během karantény mi smutně volala: Dědo, mně ten fotbal strašně schází.
Vrátil jsem se tam, kde jsem to miloval a odkud jsem nikdy nechtěl odcházet.
Zblbli jste ji, co?
Chraň bůh. Sama si na to přišla. Když o Vánocích rozbalovala dárky, zbyl v koutě poslední: Sabčo, to je asi pro tebe. Vyndala dres Tomáše Součka s věnováním a samým štěstím se rozplakala.
I vy jste teď dojatý.
Nestydím se za to. Vrátil jsem se tam, kde jsem to odmalička miloval a odkud jsem nikdy nechtěl odcházet. Je radost být zpátky.
Do muzea jste věnoval i své dresy z archivu. Kolik jich máte?
Asi 250. Z velkých zápasů, z obyčejných přáteláků. Od kluků, kteří mě provázeli celý život. Kuka, Berger, Šmicer, Bejbl, Suchopárek... Kdekoli hráli, přivezli mi jeden na památku. Ale do muzea jsem šoupnul dva kousky, které přinesly Ligu mistrů.
Že jste se načekal.
Pět pokusů nic a teprve pošesté to vyšlo.