Proč si připomínat Horákovou
Dnešní 70. výročí popravy Milady Horákové je příležitostí k širšímu zamyšlení nad historií. Protože jen ty chyby předchozích generací, které jsme schopni poznat a analyzovat, nám umožňují alespoň částečně eliminovat naše možné budoucí omyly a selhání.
Minulou neděli jsem před cukrárnou v Hořicích viděl, jak si členové jednoho z vojenských klubů jízdou po pamětních místech spojených s hrdiny odboje připomínají statečnost našich předků. Na stejný den připadlo nekulaté výročí: poprava generála Heliodora Píky v roce 1949, jehož osobnost je taktéž spojena s protinacistickým odbojem, zároveň ale se zvůlí komunistického režimu. A dnes si připomínáme 70. výročí popravy doktorky Milady Horákové.
Protinacistický odboj je v paměti většiny z nás zakotven v kontextu druhé světové války. Pojíme ho s úsilím Čechů a Slováků po obnově Československa jako hodnotou, která ospravedlňovala jistou míru násilí i obětí. Tragické události spojené s osobnostmi Píky a Horákové jako by stály mimo obecně sdílený kontext. Málokdo pochybuje o tom, že jejich popravy byly justičními vraždami, aktem mocenské zvůle a bezpráví, ale málo si připomínáme skutečnosti, které fatálně ovlivnily život tehdejších generací.
Události po únoru 1948 vnímáme v úzké souvislosti s výsledkem voleb v květnu 1946, případně s masami lidí demonstrujícími v únoru 1948 v Praze. V Čechách dalo
KSČ hlas 42 % voličů, na Slovensku prohrála. V únoru na náměstích demonstrovali dělníci ze znárodněných závodů. Nejednou bez přesvědčení, často ze strachu, zato ale v rámci pracovního výkonu a za mzdu.
Jistě, podpora KSČ v únoru 1948 byla nepřehlédnutelná. V politickém programu však její představitelé neslibovali znárodnění živností a soukromého hospodaření, nýbrž jejich podporu a posílení sociálních jistot dělníků. Sotvaže se ale strana chopila moci, začala odbourávat to, co později Zápotocký nazval kultem dělníka. Odbory se v podobě ROH staly oporou moci KSČ, což vedlo k propadu životní úrovně. V letech 1948 až 1953 vzrostly ceny potravin a zboží v maloobchodě o více než 90 %, u potravin o 134 %. Reálná mzda klesla v průměru o 12 %, u nemanuálních pracovníků o 17 až 20 %. Zpřísňování pracovních norem zvyšovalo nespokojenost dělníků. Té režim čelil zaváděním atributů sociálního státu, nikoli ale zprvu všeobecně přímým a rovným způsobem, zejména na kolektivizované vesnici.
Před lety jsem při přednášce ve Zvěstově, kde se odehrála jedna z kolektivizačních tragédií, citoval tato Gottwaldova slova z února 1948: „Všechny vás ujišťuji, že vlastnictví půdy bude rolníkům ústavně zaručeno. My prostě chceme, aby vám již nikdo nikdy nemohl lhát o tom, že se u nás budou dělat kolchozy. Napříště pamatujte, že každý, kdo k vám přijde s takovým šuškáním do vsi, patří k záškodníkům a rozvratníkům, které jsme právě z našeho veřejného života vyhnali. A vy jejich agenty, kteří k vám přijdou do vsi, také žeňte svinským krokem!“Ve tvářích posluchačů se tehdy zračil údiv, v očích mnohých i slzy.
Před rokem 1989 nepřipomínaný výrok dokládá, že lidé si v roce 1946 ani 1948 nevolili JZD a „socializaci vesnice“. Po uchopení moci KSČ ale již neměli možnost volby. To nás vrací k procesu s Horákovou a dalšími obžalovanými. V dobovém záznamu až k nepříčetnosti prokurátory rozčiluje jakákoliv jejich zmínka o svobodných volbách.
Moc politické strany a politiků je v pluralitních systémech omezena zákony, předem stanovenými dohodami, zvyklostmi a volbami. Autoritativní a totalitární systémy se nemusejí chopit moci prostřednictvím násilí, to však užívají k jejímu udržení. Formalizovanou činností funkčně vyprázdněných institucí ovládají společnost. V Československu se po roce 1948 odehrávala jakási hra na volby, nikoliv volby samotné. Bez možnosti změnit politickou garnituru a v přímé ekonomické závislosti na státu a jeho institucích (proto ta kolektivizace venkova a rušení živností) se občané Československa změnili v masu obyvatel státu, jehož představitelé něco slibovali a něco jiného uváděli do praxe.
Poprava Horákové a dalších obviněných měla být, jak naznačuje kolega historik Petr Koura, patrně úlitbou Moskvě, která žádala, aby se v satelitech na znamení mocenské podřízenosti konaly monstrprocesy. Tato zástupná oběť však nestačila, o dva roky později byl popraven Rudolf Slánský, jeden z nejvyšších představitelů KSČ. Ovšem u něho chybí étos oběti, vzepření se mechanismu třídní justice, neboť před ní stál jako zlomený muž. Na rozdíl od této ženy, jež do poslední chvíle dokázala hovořit o ideálech, jimž se nezpronevěřila.
Když jsme v srpnu 2018 v Novém Bydžově s ředitelem muzea připravovali připomínku jara 1968, tušili jsme, že ji musíme uskutečnit ve velikostně odpovídajícím prostoru. Našli jsme ho ve venkovní zahrádce hospůdky U Stolinů. I tak nás překvapila účast pamětníků. Potvrdil se předpoklad, že některé historické události je snazší společně sdílet než jiné. Často slýchám, že jde o další vyprávění příběhů již známých, jen s obrácenými znaménky. Historie přece není černo-bílá. Stavíme tak na roveň to, co bylo přetvářeno propagandou jako legitimizační prostředek násilí strany a státu proti vlastním lidem. To, že dnes historici zprostředkovávají minulost v reálném popisu událostí, se mnohým jeví jako pouhé převyprávění, jedno z možných. Fakta v takovém případě hrají pramalou roli. K naší škodě, neboť minulost by neměla být zásobnicí alternativních vyprávění, nýbrž zdrojem poznání. Neboť pouze ty chyby předchozích generací, které jsme schopni poznat a analyzovat, nám umožňují alespoň částečně eliminovat naše možné budoucí omyly a selhání.
Lidé si v roce 1946 ani 1948 nevolili JZD. Po uchopení moci KSČ ale již neměli možnost volby.