Prázdniny „v kanclu“jsou tady. Těším se
Jana Veselého, šéfa severočeské MF DNES
Čtvrtého května začalo v souladu s nařízeními hygieniků a vlády vydavatelství, které stojí i za těmito novinami, mírně uvolňovat bezpečnostní opatření v souvislosti s nákazou covid-19. Třináctého května mi přišel od šéfa mail, že zhruba od pětadvacátého se můžeme vracet z home office do redakcí. Návrat má být postupný a bude trvat až skoro do konce června.
„Tak snad se hned neprovalí, že ve dvou redakcích, které mám na starosti, sedí kolegové už pár dní,“říkal jsem si tehdy.
V Ústí a Liberci kolegové skutečně přicházeli postupně, ale dříve. Byť mají notebooky a řadě z nich kolegové z IT zařídili i domácí pracoviště se vším všudy, chtěli kontakt a doma nemohli vydržet. Jasně, dodržovali jsme všelijaká hygienicko-bezpečnostní opatření, měli roušky, dezinfekci jsme málem i pili, stoly máme od sebe celkem daleko, někteří jsme byli i negativně testováni na covid-19... Ale prostě všichni jsme chtěli do společné práce.
Nikdo cizí do redakcí nesměl, byť mojí vzpomínkou na jaro 2020 bude i to, že se k nám do redakce cpalo nebývalé množství kontrolorů – od bezpečnosti práce přes revizi hasičských přístrojů až po kontrolu osvětlení. Ani jsem netušil, co všechno úřady hlídají. Asi jsem úředníkům i rozuměl, ti lidé také chtěli pracovat a snad potřebovali i nějaká setkávání s lidmi.
„Jak to máte s návratem?“ptali se kolegové z jiných krajů. „Dělejte, jak píše vedení,“odpovídal jsem. Vždyť sám jsem měl máslo na hlavě, když jsem na home office vydržel tak dva a půl dne, téměř nic jsem neudělal a syn po společně stráveném času nad výukou dostal školní tašku, roušky a běžel do speciálně vyčleněné teplické školy pro záchranáře. Manželka je lékařka a v době ohrožení nesměla zůstat doma. Ona hlídat a učit nemohla a já na to neměl „morál“.
Na schůzky jsem nechodil, jen do kanceláře a domů za rodinou. Když se začala opatření rozvolňovat, seděli jsme s kamarádem celá odpoledne s basou piv u ohně vzdáleni od sebe snad pět metrů. Po zmírnění „koronaopatření“jsme do party přibrali dalšího a pak dalšího, až jsme si byli blízko jako vždycky. Do práce jsem ale prostě dojíždět musel, protože i přes přítomnost dalších tří lidí v domácnosti teplota jakési samoty a obav vystoupala k bodu varu a asi bych praskl. Mizelo mi skoro všechno, co okolí dělalo bezpečným a snesitelným.
Děti 25. května naklusaly do svých škol, tréninky jim začaly o týden dříve. A užívaly si kamarádů stejně jako já. A ještě víc se těší na prázdniny, ale ne na klid kdesi v lukách, nýbrž na hlučné kempy a soustředění – na přítomnost lidí.
Bossům jsem pak v půlce června, když jsem přijel poprvé od března do Prahy na poradu, přiznal, že „koronu“jsme už celkem brzy přežívali v redakci.
Ostražitějším se naopak stávám teď. Najednou málokoho zajímají lokální čísla nakažených, nikdo nenosí roušky a v obchodech drží odstup jednotlivci. V tom vidím náš problém.
Náš proto, že přijedete-li do Saska, místní se hlídají, v obchodech si často povinně musíte dezinfikovat ruce, což u nás vyžadují už jen v některých večerkách.
V Sasku je také stále dost obchodů, kde u vchodu stojí personál a počítá příchozí, aby na jednoho bylo 10 metrů čtverečních plochy. Teprve po uvolnění pouští další. Rozumím tomu.
Když tohle píšu, děti přebírají vysvědčení a zítra zmizí na první tábor. Já se nikam nechystám, plánovaná dovolená padla a jen obyčejně budu chodit do kanceláře za kolegy, do hospody a do své dílny. Okolí bude známé a klidné, teplota varu mi klesla. Ostražitý ale zůstávám. Víc než dřív.