Svět z Magnoliového dvora
Jak žije a o čem přemýšlí diplomat několik měsíců uzavřený v karanténě v budově ambasády? Český velvyslanec v Británii nevěří v žádné přerušení kontinuity: otisk pandemie nebude tak silný, aby zásadně změnil charakter britské společnosti a způsob jejího ž
Divná doba pokračuje už čtvrtým měsícem. Z britské Národní statistické kanceláře jsme se aktuálně dozvěděli, že propad britské ekonomiky za měsíc duben představoval rekordních 20,4 procenta, což je třikrát více, než dosáhl největší měsíční pokles v době finanční krize v roce 2009. Statistika rovněž říká, že celkový počet nakažených koronavirem už překonal hranici 300 tisíc osob, přičemž 43 tisíc lidí zemřelo. Británie je za Spojenými státy v této smutné bilanci hned druhá na světě.
Opatření, která byla postupně přijata s cílem zabránit šíření epidemie, zasáhla společnost, jednotlivce i ekonomiku. Narušila běžný rytmus a uvedla zemi do stavu blízkého zimnímu spánku. Něco se stalo, ale dohlédnout všechny důsledky stále ještě není možné. Stejně jako odpovědět na otázku, zda nebezpečí již pominulo a jsme na konci cesty. John Lennon optimisticky tvrdil, že všechno nakonec dobře dopadne. A pokud nedopadlo, pak to ještě není konec.
Sedím ve své malé pracovně v rezidenci českých velvyslanců v londýnském Hampsteadu, kterou mám nyní tu čest užívat, a přemýšlím, co tato etapa znamenala a znamená pro mě. Jde o přelomovou změnu, či „pouhé“významné vybočení v běhu našich životů? Dá se současná krize přirovnat k rozlomení kry, kdy život před pandemií beznadějně odplouvá do minulosti a my zůstáváme na kusu ledu plujícím bez přesného určení směru a bez jistoty, že dojde k dalšímu štěpení? Nevím. Cítím ale, že bych měl podat osobní svědectví možná pro budoucnost a také se vypsat z frustrací izolace a samoty. Magnoliový dvůr, jak se také rezidence historicky jmenuje, je nyní nejenom mým domovem, ale také dočasným vězením, samozřejmě s velmi uvolněným režimem, nicméně omezeným pohybem. Dost času na přemýšlení a hledání smyslu věcí.
Dotyk bezdotykového světa
Hledím na zahradu, kde se na sytě zelené trávě mezi plastikami Karla Malicha a Ivana Grygara jako kačenky pohupují skupiny zakulacených holubů hřivnáčů, a skládám mozaiku svých dojmů. Pohled z okna se vůbec stal něčím daleko významnějším než předtím. Stal se každodenní uvědomělou činností stejně jako krájení chleba či vaření čaje. Vyhlížení pošty, novin a hlavně zásilek získalo nový rozměr. Šlo o dotyk se světem v bezdotykovém světě. Noviny, které s výjimkou tří týdnů kolem Velikonoc pravidelně v bílém sáčku na vnitřní straně naší brány zanechávala bulharská roznašečka tisku Taťana, se staly naší tajnou šifrou. Přinášely nejenom informace, ale také klid a jistotu. Jistotu, že něco musí vydržet a pokračovat.
Zprávy v denících obsažené se však velmi často ubíraly jiným směrem. Počet žadatelů o podporu v nezaměstnanosti vzrostl na dva miliony sto tisíc osob. Propouští se, podniky mají existenční problémy. Téměř devět milionů lidí nepracuje, pobírá státní subvenci ve výši 80 procent svého platu a čeká, co bude dál. Co se stane, až vláda tento pramen dotací v říjnu zastaví?
V důsledku rasových nepokojů ve Spojených státech se mění i společenské klima v Británii. Padají staleté sochy obchodníků s otroky. Edward Colston byl v Bristolu davem nemilosrdně smeten do řeky Avon. Skotský loďař a otrokář Robert Milligan byl londýnskou radnicí preventivně odstraněn ze Západoindických doků na Temži. Nikdo z nich se do naší doby již nevrátí.
Symbolem mojí svobody v okolnostmi vynuceném nesvobodném čase se stalo kolo. I v době nejpřísnějšího omezení pohybu bylo dovoleno jednou denně běhat či jezdit na kole. Jízda na kole byla mojí kyslíkovou bombou. Těch více než dva tisíce kilometrů, které jsem kolem Londýna zatím během jara najezdil, mě současně vracelo z nové virtuální platformy našeho světa do světa reálného. Do světa, kde se barvy nedají a nemusí opravovat, obrazy přibarvovat a vůně nemizí. Krása přírody kolem Londýna a malebnost zdejšího venkova se pro mě staly objevem.
To neznamená, že bych všude se vnucující virtuální způsob komunikace a zprostředkování kontaktů se světem za zdmi rezidence či velvyslanectví prostřednictvím internetu odmítal. Naopak. Snažil jsem se najít jeho výhody. Pracovní porady mého týmu na velvyslanectví se zkrátily. Z klasických 30 až 40 minut na čtvrthodinu. Internet přinesl rychlost a zvýšil efektivitu. Krize toto zjištění jenom potvrdila. Dvojakou zkušenost jsem udělal s videokonferencemi velvyslanců Evropské unie, kterých se pravidelně zúčastňuji. Namísto velkého jednacího stolu, kde se 27 velvyslanců vyjadřuje a navzájem se většinou dobře neslyší, teď na počítači či telefonu slyším každého velmi zřetelně. A někdy bych se rád vrátil k tomu velkému stolu…
Když je řeč o internetu, pak se mi líbí spojení internetová síť. Řekl bych, že v řadě momentů jde o síť vpravdě záchrannou. Lana a linky, které k vám díky ní vedou, často pomáhají rozbíjet krustu letargie, únavy z jednotvárnosti či tíživé melancholie, které se zákonitě dostavují. Jsem rád, že jsem v síti, a vážím si všech velkých i malých spojení. Někdy jsou velmi překvapivá.
Od začátku pandemie mi začal zničehonic posílat pravidelné povzbudivé zprávy italský místní konzervativní politik Carmine
Salsano z kampánského městečka Pontecagnano Faiano, se kterým jsem se seznámil v době svého působení v Římě, tedy někdy před patnácti roky. Většinou jde o velmi kýčovité obrázky květin s přáním hezkého dne. Dnes mi poslal tři gerbery s větvičkou okrasného asparágusu ve džbánu s vodou a přáním: „Buona giornata!“A byla. Děkuji, Carmine, bez tebe si ranní kávu už neumím ani představit.
V Británii jsme tedy někde na začátku konce nouzového stavu. Už můžeme chodit do zoologických zahrad, můžeme si vyjet do autokina, a hlavně se otevřou téměř tři měsíce zavřené obchody. Samozřejmě bude dodržován přísný bezpečnostní režim. V červenci se očekávají další rozvolňování. Snad se obnoví i přímá letecká linka do Prahy. Život se postupně vrací do starých kolejí. Britové tomu s oblibou říkají „new normal“. Myslím, že to „new“a „normal“bude v rovnováze. Jako když se stěhujete a řadu najednou nepotřebných věcí vyřadíte anebo se vám do nového domu prostě nehodí, nevejdou.
Přes všechny vážné sociálně-ekonomické problémy, které se rýsují na obzoru, si nemyslím, že by tříměsíční epidemiologická krize měla znamenat úplné přerušení kontinuity. Otisk těchto dnů a měsíců nemůže být natolik silný, aby zásadně změnil charakter britské společnosti nebo způsob jejího života.