Krizi nemusí ustát třeba desetina firem
„Říci si – udělám rychlé opatření, vyhodím lidi, ušetřím, a až se to zvedne, znovu je naberu – to je největší chyba,“říká expert na restrukturalizace.
Mnohé české firmy vyhlížejí horší časy a na frak může kvůli koronaviru dostat také dosavadní chlouba české ekonomiky – automobilový průmysl. Problém je i v tom, že většinu českých podniků zastihla epidemie naprosto nepřipravené. „Sice se mluvilo o tom, že nějaké zpomalení přijde, ale skoro nikdo se podle toho nechoval,“říká expert na restrukturalizace z poradenské společnosti PwC Petr Smutný.
Dá se už teď říci, kolik firem přicházející krizi nepřežije?
Záleží na tom, co přesně budeme brát jako „nepřežije“. Firmy mohou projít insolvencí, očistí se a přežijí. Ale nějakým způsobem se to dotkne třeba čtyř z pěti. Řada bude přinucena změnit způsob fungování, přehodnotit své kapacity, hledat jiné trhy. Mnoho podniků také nedosáhne na financování – zejména ty, které měly problémy už před koronakrizí. A jejich restrukturalizace, „oživení“, bude teď probíhat jiným způsobem.
A jak?
V minulých letech řešilo hodně firem problémy tím, že si našly investora, který jim pomohl. Bylo hodně peněz a bylo hodně investorů. Jenže ti teď budou mnohem opatrnější, než někam vstoupí. Už teď ceny firem kvůli krizi klesly. A půjdou ještě o patro níže, protože výsledky hospodaření se nejspíš zhorší. Tam, kde nutně potřebují peníze, kde jsou na hraně insolvence, je akcionářská hodnota nula. A to může být klidně deset až patnáct procent firem.
Mezi nimi budou nejspíš firmy z oborů, které přímo postihlo zabrzdění ekonomiky, firmy z cestovního ruchu, hotely, restaurace. Mohou mezi nimi být i firmy z jiných odvětví?
To číslo je odhad, průměr za celou ekonomiku. I v postižených oborech mohou být firmy, které na současné situaci vydělaly – třeba díky poklesu kurzu koruny nebo díky tomu, že odběratelé nechtějí kvůli bezpečnému zajištění dodávek nakupovat v Číně. Může to ale naopak zasáhnout dodavatele v autoprůmyslu, kde přichází obrovská korekce. V delším horizontu také ve stavebnictví či v zemědělství, kde budou narážet na nedostatek pracovní síly. Přichází doba velkých výkyvů, velkých nejistot. Jeden den budou přicházet dobré zprávy, další den zase špatné.
Politici, podnikatelé i ekonomové si slibují hodně od šrotovného v Německu. Skutečně pomůže i českému autoprůmyslu?
Jednoznačně pomůže. Ale šrotovné je jen částečný stimul. Velké automobilky skládají dohromady součástky od desítek subdodavatelů. A právě ti mohou být hodně „rozkývaní“– jsou nastaveni na určitou cenu a určitý objem produkce. A když poklesne výroba třeba o pětinu, nemusejí to ustát, protože nemají takové rezervy jako velké automobilky. Se šrotovným to tedy bude o něco lepší, ale problém to nevyřeší. Řada lidí i firem navíc nákup auta bude odkládat. Když máte strach o práci, tak si nepůjdete koupit auto. „Velkou“spotřebu odložíte a přesunete ji třeba na „malou“spotřebu. Třeba koupíte trampolínu pro děti, abyste nemuseli jezdit na dovolenou.
Nezáleží však více na tom, jak budou auta nakupovat firmy?
To ano. Ale pro ně je to na posledním místě. Teď firmy hledají spíše peníze na nákup materiálu, aby vůbec mohly vyrábět. Některé firmy jsou dokonce v pasti. Po „odstávce“rychle narostla poptávka po jejich výrobcích, jenže oni teď nemají peníze na materiál, protože rezervy „projedli“za dva tři měsíce, kdy museli přerušit nebo omezit výrobu. Dodavatelé chtějí zálohy, cítí nejistotu, nechtějí si zvyšovat svůj dluh, a raději neprodají, než aby měli pohledávku, kterou by jim nakonec nemusel nikdo zaplatit.
A co banky – ty přece dostanou na provozní úvěry záruku od státu?
Banky se musejí chovat obezřetně, regulace je dnes násobně vyšší než během předchozí krize. I když mají záruku státu třeba na 80 procent úvěru, stejně musí posuzovat, zda daná firma splácení toho úvěru ustojí. Jenže dluhová kapacita mnoha firem byla na stropu už před krizí a kvůli krizi se ještě snížila. I když se mluví o tom, že vláda nalije do firem díky zaručeným úvěrům půl bilionu korun, v realitě to může být nakonec mnohem méně.
Jaký podíl firem byl na „dluhovém stropu“už před krizí?
Mohla to být většina firem, klidně i tři čtvrtiny firem. Byly pod tlakem od svých zákazníků – dodávej, navyš kapacitu, investuj, ať mi můžeš dodávat víc. A když to nesplníš, budu muset hledat jinde. Nejde o to, že by to ty firmy projídaly, ony investovaly, šly do rozvoje. Jenže poptávka, kterou měly předtím, některým z nich z velké části vypadla.
Jinými slovy, firmy tedy ani na konci těch tučných let nemyslely, že může přijít krize, že přijdou horší časy?
S tím jsem se moc nesetkal.
Ale vždyť se mluvilo o tom, že může přijít krize, že Německo zpomaluje kvůli Číně, probíhaly celní války...
Jenže dokud to manažeři neuvidí na papíře, nebudou reagovat. Mluvilo se o tom, že nějaké zpomalení přijde, ale skoro nikdo se podle toho nechoval. Manažeři řeší především provozní věci, stačí, aby to nějak vycházelo. Často musí přijít nějaký tlak od vlastníka, aby začali myslet i na něco víc. To nejhorší ale teprve nejspíš přijde. Mnoho firem požádalo o moratorium na splátky úvěrů, ze zákona ho dostaly, ale nikdo se příliš nepřipravuje na to, co přijde na podzim, až moratorium skončí. Firmy už by teď měly se svou bankou řešit, co bude za rok za dva. Neměly by čekat, co bude, až na ně spadne po skončení moratoria obrovský objem závazků. Najednou mohou být krok od insolvence.
Odkud tedy firmy, které jsou na hraně, mají začít, aby nepadly?
Je potřeba se průřezově podívat na náklady. Jak se nakupuje materiál, kolik se platí za logistiku. Vidíme obrovské rezervy právě v nákupu. Firmy dodávky nesoutěžily, často nakupovaly zbytečně draze. V posledních letech jsme třeba jenom my u našich klientů optimalizací nákupu ušetřili průměrně 12 procent nákladů. Myslím, že se tu také podceňoval aspekt spolehlivosti dodávek. Zároveň asi přijde velký tlak na ceny, ale ti velcí odběratelé by měli postupovat uvážlivě, možná budou muset i malým subdodavatelům nějak pomoci, podělit se o náklady, rozložit je v rámci celého dodavatelského řetězce. Jinak hrozí, že ti malí padnou a těm velkým nebude mít kdo dodávat.
V jaké chvíli při tom „řezání“nákladů přicházejí na řadu zaměstnanci? Snižování platů, propouštění – je to pro firmy rychlá úspora?
Propouštění zaměstnanců zase tak rychlá úspora není. Musíte počítat s výpovědní lhůtou, odstupným, teoreticky ještě pět měsíců nesete ten náklad. Pokud vím, že mám šanci dostat se na nějakou rozumnou kapacitu, je lepší si lidi v nějakém přechodném režimu udržet. A tíhu rozložit mezi zaměstnavatele a zaměstnance. Pomůže kurzarbeit, snížení úvazku, třeba na čtyři dny v týdnu. K propouštění přistoupit až ve chvíli, kdy už vidím, že se poptávka nevzpamatuje. Ale říci si – udělám rychlé opatření, vyhodím lidi, ušetřím, a až se to zvedne, znovu je naberu – to je největší chyba.
Jenže jak má podnikatel vědět, zda se mu znovu začne dařit? Má počítat s tou nejhorší možnou variantou, nebo se naopak koukat do budoucnosti optimisticky? Jinými slovy, nehrozí, že prorokováním černé budoucnosti si ji na sebe opravdu přivolá?
Manažer by měl komunikovat otevřeně – čeká nás obtížné období, pojďme se všichni uskromnit. Za rok a půl nebo za dva roky se dostaneme zpátky a můžeme být připraveni. Nemusí to znamenat, že nepropustím vůbec nikoho, ale můžu nechat odejít méně výkonné pracovníky, lidi, které jsem přijal, protože jsem jiné nesehnal. Ale to jádro zaměstnanců si držím. Nábor lidí a jejich vytrénování trvá řadu měsíců. A když si sečtete celé „kolečko“, je to velmi drahá záležitost.
Jsou čeští manažeři dostatečně aktivní? Nebo moc spoléhají na to, jak jim pomůže stát či banky?
Podle mých zkušeností zhruba 20 procent reaguje dobře, nebyli příliš zadluženi, rozumějí tomu, aplikují selský rozum. Ale takových 50 procent manažerů se bude vymlouvat na krizi, budou říkat, že stát nic nedává, a budou pasivní. Existuje velký prostor vzít to do svých rukou. Když byla ekonomika „uzavřená“, byli jsme v práci každý den, pro mě to pracovně bylo jedno z nejtěžších období. Připravovali jsme různé plány, nejprve na šest týdnů, později na třináct, teď do konce roku. Hledali jsme opatření, na co sáhnout, kde uspořit. Ale viděl jsem, že v té době mnoho lidí sedělo doma. A jen čekali, až se to otevře.
Z toho, co jste říkal, plyne, že na program zaručených úvěrů COVID III moc firem nedosáhne a že splátkové moratorium jen přesune problém na podzim. Jak by tedy stát mohl pomoci?
Problém je, že vláda reagovala – pokud jde o ekonomiku – příliš pozdě. Protahovalo se to. Měla mít připravený plán, jako to bylo například v Německu. Tam šly peníze firmám v březnu. Naše firmy budou potřebovat třikrát více peněz, když jim je začnou dávat v červenci nebo v srpnu. Vytvářeli jsme vytvořené a promeškali jsme čas. Programy mohou pomoci, ale musejí přijít rychle. Něco, co nechá v podnicích hotovost. Úlevy v rámci daní, odvodů, snížení různých zátěží, poplatků. A všechny miliardy přímé pomoci raději věnovat na stimulaci poptávky.
Máme na to ještě prostor, když už teď máme podle návrhu v rozpočtu sekeru půl bilionu?
Existují opatření, která jsou levná a chytrá. To je právě třeba kurzarbeit. Vyjde vás celkově třeba na pětinu nákladů, pokud to srovnáte s tím, že byste museli řešit podpory v nezaměstnanosti a hledat lidem práci.
Některým podnikům chce stát poslat miliardy, v krajním případě je i koupit. Má to smysl?
Stát by neměl vstupovat do firem postižených koronavirem, které nejsou strategické a důležité pro fungování bezpečnosti nebo fundamentálně nutných služeb. A stejně by do podobných podniků neměly vstupovat ani banky, možná jen na velmi omezené období.