Zlatníkovo
Veslař Ondřej Synek se chystá na pátý pokus o olympijské vítězství. Pak ukončí kariéru
Už jako malý kluk byl šikovný. Doma v Brandýse lepil Ondřej Synek plastové modely letadel a aut, i ty papírové z časopisu ABC, v garáži pořád něco kutil. „Mohl by jít na zlatníka,“řekli rodiče. Koneckonců maminka měla zlatnictví.
Vyučil se a coby absolventskou práci vyrobil prsten ve tvaru želvy, v jejímž otevíracím krunýři se skrýval drahý kámen. Kreativní profese ho bavila. Přesto se jí za dva roky vzdal a ke zlatu se vydal jinou cestou. Takovou, při které potřebujete i hrubou sílu. Od 13 let byl totiž také veslařem. A čím dál lepším.
Dnes má Ondřej Synek doma zlaté medaile ze všech největších soutěží, až na jedinou. Tu olympijskou. Na olympiádu v Tokiu 2020 si v 37 letech naplánoval poslední pokus, jak ji získat.
Prozraďte, chtěl jste na konci roku 2020 ukončit kariéru?
Určitě mělo jít o moji poslední olympiádu. S rozhodnutím o úplném konci jsem to měl tak 50 na 50. Nechtěl jsem nic uspěchat. Čekal jsem, jak se v Tokiu vše vyvine.
Kdybyste tam vyhrál, mohl byste odejít na vrcholu.
Jasně. Ale zvažoval jsem, jestli si kariéru neprodloužím ještě o sezonu 2021. Takže teď to vypadá, že definitivně skončím příští rok po odložené olympiádě. Pokud bude.
Pochybujete o jejím konání?
To záleží nejen na Japoncích, ale na všech zemích. Letos s tím jako první přišli Kanaďané, že do Tokia nepojedou, kdyby se hry konaly podle původního plánu. Rozhodli tím o jejich odkladu vlastně i za Japonce. Přitom někteří lidé pořád hrozí, že se virus vrátí. Kdo ví. Třeba se nevrátí a budeme v klidu.
Jak jste prožíval události posledních měsíců?
Na jednu stranu bylo asi dobré, že nás všechny tak vystrašili.
Byl jste vystrašený?
Kvůli sobě ani ne, ale kvůli mámě a dědovi. Dodržoval jsem stanovená pravidla. Jenže jak se začala uvolňovat, myslím, že všichni z toho strachu zase rychle vystřízlivěli.
Stál jste o co nejrychlejší uvolňování?
Určitě, chtěl jsem zase zpátky do běžného života.
Co vám nejvíc chybělo?
Kyslík, když jsem musel nosit roušku. Nejsem sice astmatik, ale pocit to byl nepříjemný, nedělal mi dobře. A pak mě samozřejmě omezovalo, když jsme kvůli zákazu volného pohybu tři týdny nesměli ani na vodu.
Jak jste improvizoval?
Doma na trenažéru. Občas bylo těžké přinutit se sám do tréninku.
Pro Tokio jste už vyjel místo na skifu, navíc se chcete s Jakubem Podrazilem kvalifikovat i na dvojskifu. Měl byste pak dilema, na které lodi na hrách startovat?
Když se tam dostaneme s dvojskifem a budeme cítit, že se můžeme rvát o medaili, pojedeme na něm. Jinak budu pokračovat na skifu. Oboje se v Tokiu určitě skloubit nedá.
Nestýskalo by se vám po skifu? Prožil jste na něm 16 let kariéry.
Možná. Ale chci zlato z olympiády. A upřímně: jestli bude z dvojskifu, nebo ze skifu, je mi víceméně jedno.
Vážně věříte, že byste na dvojskifu byli silnější?
Na medaili bychom určitě mohli dosáhnout. Ale víc napoví až závody. Teď si zatím jen orientačně měříme čas na stopkách a vypadá to dobře.
Mezi vámi a vaším parťákem je rozdíl 10 let. To není problém?
Ne, Kuba je sportovně i lidsky vyzrálý. Věkový rozdíl nám nepřekáží. (Podrazil říká: „Prostě poslouchám, co Ondra řekne. Je to přece jen starý pán a já jsem vedle něj zajíc.“)
Co si od Jakuba berete?
Energii mládí. Snažím se zůstávat pořád veselý. Taky má jiný náhled na svět v oblasti moderních technologií. Tak mě zaučuje.
V čem?
Třeba jak používat různé aplikace.
Co ho naopak učíte vy?
Veslovat. Abychom jeli oba stejně, rychle a přitom jednoduše.
Vidíte, na skifu jste se na nikoho ohlížet nemusel.
Kuba v zásadě ví, co má dělat. Jde jen o to, abychom se sladili.
Také vy jste v roce 2004 začínal na olympiádě na dvojskifu. Šlo by tedy v Tokiu i o nostalgický návrat ke kořenům?
Já začínal na dvojskifu, protože na skifu tehdy jezdil Vašek Chalupa a na toho jsem tenkrát ještě neměl. Takže jediná možnost byla jít na dvojskif, za což jsem rád, nabral jsem na něm v Aténách zkušenosti, které si mi teď mohou hodit, i když jsem mezitím 16 let na dvojskifu neseděl.
Tokio bude vaše pátá olympiáda. Zní to šíleně?
Existují lidé, co byli i na šesti nebo sedmi. Ale je to důkaz, že jsem docela dlouhověký sportovec.
Přitom v Riu jste vyprávěl, že jste to chtěl na jaře 2016 kvůli vleklým bolestem zad zabalit.
To je pravda, tehdy jsem ráno nebyl schopný vstát z postele ani si sednout do lodi.
Teď už zase z postele skáčete?
To sice ne, ale je to výrazně lepší.
Kdy došlo ke zlomu?
Po olympiádě v Riu jsem na sobě a regeneraci začal víc pracovat. Hodně jsem se věnoval speciálním cvikům a v zimě záda přestala bolet. Tak jsem si řekl, že rok zkusím. A v další sezoně jsem v Sarasotě znovu (už popáté) vyhrál mistrovství světa. To by byla škoda končit, ne?
Vyměnil byste všechny svoje tituly mistra světa za olympijské zlato?
Jo, bez přemýšlení. Olympiáda je nejvíc.
Jakou nejhezčí vzpomínku máte?
Třeba i půl roku.
Jakým? olympijskou
To nejde říci. Celá olympiáda jako balíček je jedna úžasná vzpomínka, od poznávání nových míst a lidí přes závody až k medailím.
Ty olympijské máte tři, dvě stříbra a bronz, ale pokaždé byl s nimi spojený pocit: Vždyť já mohl i vyhrát. Radost tedy nikdy nebyla na hrách úplná?
Když chcete zlato a víte, že na něj máte, a pokaždé vám to o kousek nevyjde, chvíli zklamaný jste. Ale jsem samozřejmě spokojený i s těmi nezlatými medailemi.
Jak dlouho vždy trvalo, než vás opustilo zklamání, že jste olympijské finále nevyhrál? Den? Nejhůř jste to skousával v Londýně 2012 po porážce s Novozélanďanem Drysdalem?
Spíš v Riu, kdy jsem měl natrénováno nejvíc, ale limitovaly mě zdravotní problémy a od května se sezona neubírala směrem, jakým měla.
Vaši rivalitu s Mahe Drysdalem sledoval celý svět. Kdybyste teď přešel na dvojskif, nechyběl by vám v Tokiu vzájemný souboj?
Asi ano, ale možná by k němu na skifu ani nedošlo. Mahe je o čtyři roky starší než já a zrovna zvažuje, jestli za rok do Tokia ještě pojede. Po Riu si dopřál rok pauzu a pak už se do bývalé formy úplně nevrátil.
Jaký spolu máte vztah?
Jsme v pohodě, kamarádi, píšeme si, jak se máme.
Umíte si sám sebe představit v jeho roli? Závodit v 42 letech?
Ne, ne, ne. Tou dobou už se chci vydat jiným životním směrem.
Mám to trochu promyšlené, ale nechci předbíhat.
Ke zlatnické profesi se nejspíš nevrátíte, že?
Proč ne? Ale máte pravdu, asi ne. Ve zlatnictví mi ujel vlak, musel bych se do něj zase dlouho dostávat zpátky.
A trenéřina? Umíte si představit, jak z břehu křičíte na svěřence?
To by šlo. Něco spojeného se sportem bych dělat chtěl.
Na jaře vás zaměstnalo i testování české kolekce pro tokijské hry. Jak jste to prováděl?
V sauně.
V sauně?
Dali mi trika z pěti různých materiálů, lezl jsem v nich do sauny a čekal, co s nimi provede. Rozdíly byly velké. Některá se lepila na tělo, neschla, byla pocitově nepříjemná.
Tak jste vyřazoval a vyřazoval, až zbyl nejvhodnější materiál?
Taky jsem v nich trénoval a zjišťoval, jak vydrží v zátěži. Nebo jsem je pral a sušil, abych věděl, jestli se při tom nezmačkají. Zabralo to dost času, celý proces trval pár týdnů.
A vy jste měl během něj ze sportovců hlavní slovo?
I kolegové testovači měli připomínky, ale pak byl verdikt víceméně na mně. Nakonec jsme vybrali nejvzdušnější a rychle schnoucí model.
Co budete dělat na konci července, v původním termínu her?
Trénovat. Čeká nás v Račicích domácí kvalifikace na jediný letošní mezinárodní závod, říjnové mistrovství Evropy. Ale po té kvalifikaci si dopřeju i 14denní pauzu na dovolenou s dětmi.
Kam vyrazíte?
Do Krkonoš a na Lipno. Hory a voda, to je osvědčený recept. Horské túry, koupání v Jizeře, pak vodní sporty na Lipně, šlapadla, paddleboardy, sjíždění Vltavy, stanování.
Kdy jste měl naposledy v létě dovolenou?
Nikdy.
Ani týdenní?
Ani tu, od začátku kariéry. Vždycky jsme až po sezoně jezdili s dětmi někam k moři.
Je zvláštní pocit ladit celý rok na jediný větší závod, který se navíc uskuteční až v půlce října?
Je to přímo hrozné. Trénuju a nemám to jak prodat. Přitom musím trénovat, protože jakmile bych se zastavil, do příští sezony se nerozjedu.